Žil u nás jednou jeden sadař a ten podzim co podzim sklízel ze svých jabloní jablka. Činil tak stejně, jako před ním činil jeho otec a ještě dříve otec jeho otce, otec otce jeho otce,… Prostě jako jeho rod činil již od nepaměti.
Jenže našemu sadaři se tato jednotvárnost rok od roku více a více zajídala. Protože úroda sice vždy byla dostačující k tomu, aby jeho rodina spokojeně žila, jenže on už ve své počínání nenalézal sebeuspokojení. Jablka a zase jenom jablka! Jak nudné!
A tak se jednoho dne rozhoupal a přiložil ruku k dílu, aby svůj dosavadní život změnil. Rozhodl se, že s jablky jednou provždy skoncuje. Jistě, ještě si jich pár nechá, ale vskutku jenom pár. Zbytek změní od základu.
A tak ořezal ze svých jabloní větve a na zbylé pahýly kmenů počal roubovat daleko atraktivnější odnože. Tu se objevilo naroubované kivi, tu větev mající plodit papáju, tu avokádo. Na jeden z kmenů připevnil větvičky z kokosové palmy, na další roub banánovníku,…
Jak jenom se těšil na exotickou úrodu! Konečně začne sklízet něco, co nemá nikdo široko daleko, co se dá zpeněžit výhodněji než prachobyčejná jablka. A pak už se bude mít.
Jenže se neměl. Protože ať narouboval jakoukoliv cizokrajnou odrůdu, nikdy tato s jabloňovým kmenem nesrostla, nikdy nezačala přinášet užitek. Vždycky prostě a jednoduše strádala a nakonec zašla.
A náš sadař tak nakonec neměl nejen exotické plody, ale ani ona původní jablka. Protože ani zmrzačené jabloně už znovu neožily a uschly též. A s kdysi vzkvétajícím sadem byl amen.
Protože onen sadař prostě nepochopil. Nedošlo mu, že cizokrajné odnože prostě vesměs nejdou s místními kmeny dohromady, nesplynou. Nepochopil to úplně stejně jako paní Merkelová, pan Juncker, pan Dienstbier,…
