Je pravda, že zvířata mohou být někdy nebezpečná. Jak kdy a jak která. Na některá tak lze klidně aplikovat i klasikova slova „chtěl bych tě potkati v lukách“, jiným se člověk pro změnu hezky rychle klidí z cesty, zahlédne-li je byť i jen zdáli. A k těm posledně zmíněným se pak jeden přibližuje ochotně vesměs leda tak někde v ZOO. Protože v zoologické zahradě je člověk před těmito v bezpečí.
V ZOO a před zvířátky ano, ale…
Taková cesta do zoologické zahrady může být klidně stejně nebezpečnou, ne-li dokonce ještě nebezpečnější, než jsou v této instituci vystavované líté šelmy. O čemž jsem se letos mohl osobně přesvědčit i já sám. Naštěstí nikoliv doslova. Avšak nebojte se, nikoliv v našich luzích a hájích.
Bylo tomu poté, co mne přestaly bolet rozsezené zadní partie, a předtím, než mne půlky rozbolely nanovo, jsa devastovány více než třicetihodinovou poutí v ekonomické třídě hned tří letadel za sebou. Tedy za mého letošního v pořadí již dvanáctého červencového pobytu v Jižní Africe. Přesněji ve Východním Londýně, jenž však nemá s městem nad Temží pranic společného, snad leda s výjimkou nejčastěji univerzálně užívaného jazyka. Protože tento „Londýn“ leží, jak s oblibou říkávám, „kousek na jih od Českého Krumlova“. A tento „kousek“ představuje nějakých řádově deset tisíc kilometrů.
Protože už jsem tam kdysi ve zmíněné ZOO byl, rozhodl jsem se letos do této zavítat nanovo. Protože i když člověk není žádných pachatelem, občas stojí za to vracet se na zajímavá „místa činu“. I objednal jsem si tedy z úsporných a zároveň recesistických důvodů vozítko zvané TUK TUK, což je pro osoby tohoto neznalé jakýmsi křížencem, tak trochu autem, trochu motocyklem a přitom ani jedním z tohoto, jenž by se snad dal vzdáleně přirovnat k našincům známým Velorexům, byť ani tímto tento není.
Nu a tímto spíše pro Asii typickým dopravním prostředkem jsem se dobíral do míst, kde jsou k vidění obdobní tvorové jako na safari, ovšem pohodlněji a za daleko příznivější cenu. Vezl jsem se na rozdíl od loňska pro změnu s bílým řidičem a nezbývalo mi než opět uznat, že taxi je taxi. Především pro ty chudáky, co posedávají nejednou podél jihoafrických silnic a ulic s cedulemi popsanými všemožnými prosbami o pomoc či jakoukoliv práci, jíž by si tito „přebyteční lidé“ vydělali v zemi značně omezených možností na alespoň kousíček chleba svého vezdejšího, nebo pro ty nebožáky, kteří tamtéž v prachu cest jen tak očekávají neznámo vlastně co. Protože tito všichni, kdo tam lemují ulice v čekání na jakoukoliv pramálo reálnou naději, by mohli být potenciálně nebezpečnými a je tedy vždy lepší, ba přímo žádoucí, být odděleným, a to raději kovovou kapotou uzamčeného auta se zataženými okýnky než pouhou plachtou tohoto exotického vozítka jménem TUK TUK. Protože ulice jihoafrických měst až nepříjemně často oplývají čímkoliv, jen bezpečností ne. O čemž jsem se mohl vlastně už kdysi i sám na vlastní kůži přesvědčit, jsa v tomtéž městě odvážen z místa napadení do nemocnice s rozbitou hlavou; ale to jsem odbočil.
Jeli jsme do ZOO, jež se nachází za kovovou branou, parčíkem, parkovištěm a další branou vedle prodejny vstupenek. Člověk projel otevřenými vraty, pokochal se dřevinami lemujícími asfaltečku a zastavil na malém parkovišti přímo před bytelně oploceným areálem.
Dojeli jsme až k bráně vedoucí bezprostředně do areálu, já vystoupil, zaplatil řidiči požadovaných šedesát randů neboli jednu bankovku se lvem a jednu s nosorožcem a před vstupem do areálu si s ním dohodl i následný odvoz zpět do mého Bed and Breakfastu. Protože plahočit se přes celé město pěšky se mi tak jaksi ani trochu nechtělo a když už člověk jednou dá za takovou letně zimní (u nás na severu letní, na jižní polokouli pro změnu v tutéž dobu zimní) dovolenou dosti nekřesťanské peníze, už ho pro nějakou tu více než stokorunu navíc neubude.
Ať pro mne přijede za nějaké čtyři hodiny. Budu čekat zase tady, kde mne vyložil, nebo případně tam před hlavní branou…
Nebudu! Dosud jsem snad neviděl, aby se někomu na hlavě tak zježily vlasy hrůzou. Jako onomu řidiči. Tedy u nás jsem nikoho takového neviděl, tam už ano; ale to bych opět odbočil.
To prý v žádném případě! Budu stát a čekat na odvoz tady před pokladnou! Tady a nikde jinde! Protože…
Protože jiný kraj, jiný mrav, jak se říká. I když spíše než jiný mrav by se mělo napsat jiný nemrav. Protože už prý i tady, za hlavní branou, v parčíku, jímž jsem před devíti lety přišel z tehdy bližšího Bed and Breakfastu pěšky, i tady na samotném zdánlivě bezpečném parkovišti, všem na očích, už se prý dříve nesčíslněkrát přepadalo. Tam, kde jsem se před devíti lety procházel, by údajně bylo neskutečně snadné doznat újmy nejen na osobním majetku, ale i na zdraví, případně pak i životě. Na dohled od hlídaného areálu zoologické zahrady, všem hezky na očích, za bílého dne.
Protože doby se mění. A mění se často k horšímu, bohužel. Nejen u nás, ale i tam. A kam jsem se mohl ještě před pár lety odvážit, tam už to dnes nelze. Nebo sice lze, ale…
Zaplatil jsem u pokladny vstupné, dostal maličkou vstupenku připomínající miniaturní paragon z obchodu a vzápětí se stal pomalu jedním z exponátů této ZOO ve velikém výběhu. V prostranství obehnaném vysokým kovovým plotem, daleko bytelnějším než to oplocení, co mne tam oddělovalo i od těch sebelítějších šelem, jež mi tu byly in natura představovány. Oddělen od vnějšího světa nikoliv proto, abych mu nějak neublížil, ale aby tento nemohl dost možná ublížit mně. Protože tam venku, kdesi nablízku, byli lidé, kteří by mohli být dost možná nebezpečnější a krutější než zdejší lvi, tygři, vlci,…
Na pěšinkách stejně jako přímo za stolem u kiosku s občerstvením jsem se mohl potkávat s volně se procházejícími pávy, sdílejícími se mnou můj „výběh“, z klecí a výběhů po mně tu zvědavě a tu netečně pokukovali i takoví tvorové, jaké známe i z našich zoologických zahrad, i tací, jaké u nás v podobných zařízeních nepotkáte. Protože potkali jste třeba v některé z našich běžných ZOO ve výbězích dejme tomu ovce, kozy nebo krávy?
Ovšem pokukovali po mně nejen tito živočichové. Protože i zde nade mnou dozajista bdělo neviditelné oko „velkého bratra“. Toho, jenž má za úkol vidět vše. Zde ovšem výhradně v mém zájmu, nikoliv naopak. Protože to já jsem si zaplatil, aby se díval, aby viděl. A aby zasáhl, kdyby snad něco. Protože nebezpečí může číhat všude. Nebezpečí, jež tu může vzejít ze strany zmíněného nebezpečného tvora zvaného člověk.
Prožil jsem příjemné odpoledne zde mezi tvory mírumilovnými i krvelačnými. Mohl jsem si dejme tomu pohladit žirafu, ale nejen to; kdybych se býval zavčasu zastavil ve stárnutí, růstu a nabývání v oblasti „tělesného rovníku“, bylo by mi dopřáno i možnosti užít si většiny ze zdejších atrakcí pro děti, od houpaček a prolézaček přes autíčka a dřevěnou stavbu se skluzavkou až po pojízdný vláček tažený minilokomotivou, jenž tu byl připraven provézt lidskou drobotinu areálem.
Příjemně strávený den. Den, jenž jsem si nakonec docela užil.
Užil jsem si a přežil. Dost možná ale jenom a pouze díky svému řidiči TUK TUKu. Přežil jsem nejen tam vystavované tvory, ale i kolem se vyskytující pochybné existence. Jež nebylo v onu chvíli vidět, ale někde kolem určitě byly. Byly možná na ulici, možná někde v porostu. Byly tam a čekaly na svou šanci, na nezákonnou příležitost, jak přijít k penězům. Na úkor neznalé nebo dobrých rad nedbající oběti. Za jakoukoliv cenu.
Přežil jsem návštěvu v ZOO ve Východním Londýně, tedy East Londonu, aniž by mne napadl tamní tvor z nejobávanějších. Tedy bezprizorný člověk bez budoucnosti. Ten, jenž je víceméně jediným skutečným negativem země zvané Jižní Afrika.
