Z nedaleké budoucnosti

Pan Radana, majitel dobře zavedené stavební firmy, právě kopal výkop a přitom nadával na poměry. Konkrétně tedy na kvóty, jichž se stal obětí. Znáte to…

Nejprve musel coby velký podnikatel akceptovat povinnost zaměstnat příslušný počet handicapovaných osob. Mohl samozřejmě namísto toho odvádět příslušnou částku na podporu takových státu, jenže to se mu ani trochu nechtělo a tak raději pár invalidů zaměstnal. Jednoho v účtárně, jednoho v kanceláři, jednoho jako pomocnou sílu, která nebyla právě velkou posilou týmu. Ale co se dalo dělat…

Pak přišla na řadu „ženská otázka“. Emancipovaná hezčí část lidstva si prosadila povinné kvóty na zastoupení ve vedení významných podniků, a protože pan Radana dostával i státní zakázky, netroufnul si říci, že žádnou ženskou ve vedení nepotřebuje, že zvládne s pomocí u něj zaměstnaných příbuzných všechno sám. A tak dal jedné z feministek funkci viceředitelky, jež neobnášela nic než vysedávání v kanceláři za patřičně velký plat. Ale co by neudělal, aby měl pokoj!

No a teď… Ty nové kvóty na přijímání a posléze i zaměstnávání uprchlíků…

Co mohl dělat, že? Prostě je vzal. Jinak by upadl v nemilost.

Zaměstnal tak několik imigrantů z Afriky. Jeden z nich uměl aspoň obstojně anglicky, takže se s ním pan Radana, sám jako mnozí z nás jazyků neznalý, dokázal domluvit alespoň s pomocí tlumočníka, jehož musel zaměstnat a zaplatit spolu s tímto imigrantem. A tento exotický zaměstnanec pak (snad to) vyslechnuté tlumočil těm ostatním. Dalo se tomu černochovi zprostředkovaně říci, co a jak má coby zaměstnanec stavební firmy dělat. Jenže co z toho? Když onen azylant nikdy nedržel krumpáč v ruce a na lopatu koukal jako prostý našinec na technický výkres raketoplánu; a ti ostatní na tom byli nejinak. A opačným směrem pak tlumočník působil dojmem papouška, když den co den panu Radanovi překládal žádosti oněch lidí o zvýšení platu, protože mají hodně dětí, jež je třeba živit, šatit a posílat do drahých soukromých islámských škol.

A s povinně zaměstnanými Afghánci a Syřany se pan Radana nedomluvil vůbec. Protože zkuste u nás sehnat na plný úvazek tlumočníka jazyků jako arabština či perština! A i kdyby šéf takové tlumočníky sehnal, sotva by si je mohl dovolit zaměstnat, neboť tolik to stavebnictví zase nevynáší. Najatý Iráčan pak akorát šmejdil po skladech stavebního materiálu, poškozoval pytle cementu a dalšího stavebního materiálu, nakukoval do krabic a na palety a dával najevo své zklamání, že se tu neskladuje ani dynamit, natož semtex. A tak i tito imigranti jen polehávali opodál, civěli do prázdna a váleli si šunky za adekvátní plat. Z kapsy pana Radany.

Toho, jenž tudíž musel sám vzít za práci. Jak zmíněno v úvodu, kopal výkop od slunka do slunka a pak, zmožen po práci, usedl doma k televizoru. Aby ve zpravodajství vyslechl, jakým jsou pro nás ti imigranti přínosem. Jak se skvěle integrují, berou práci, o niž našinci nestojí, podporují naši populační křivku a vůbec jsou nám ku prospěchu…