Hodně dlouho jsem šel po krajnici silnice, po níž projížděla auta, jeden to z mála náznaků toho, že se tady žije. Protože občas jsem sice minul i nějakého toho mně výrazně odlišného dělníka, pracujícího poblíž vozovky, ale jinak bylo všude zdánlivě téměř pusto a prázdno.
Vlastně jsem tady tenkrát asi neměl jít, a jak mi bylo o několik let později jinde řečeno, byl jsem blázen, že jsem šel, ale prostě jsem šel.
Šel jsem, jak zmíněno, dlouho, než jsem došel k jakémusi hotelu. Těžko říci, o jaký hotel šlo, a vlastně je to jedno, stejně jako to bylo jedno tehdy. Prostě jsem šel, až jsem došel k němu, stejně jako bych případně k tomuto došel i tehdy, kdyby tam nebyl. Protože jsem nešel k tomuto hotelu, natož abych šel do tohoto.Šel jsem tam jenom a pouze proto, že tam bylo reklamním letákem avízované parkoviště taxíků. Protože když se jeden nedomluví skoro ani osobně, natož telefonicky, a není ochoten něco oželet, nic jiného nezbývá. Sice jinak míněné, ale přesto výstižné pořekadlo, že co není v hlavě, musí být v nohou.Přičiněním snad několika místních lenošících zaměstnanců a snad toliko soukromě iniciativních nadháněčů jsem pak již za chvíli seděl v taxíku. V mercedesu, ale to je vedlejší.V taxíku, jehož pomocí jsem se chtěl trochu porozhlédnout po městě. Porozhlédnout se a také si, jsa zde bez doprovodu, nechat někde někým důvěryhodným udělat pár fotek, jež by hyzdila má maličkost. A taxíkář tam důvěryhodným bývá.Při tom, co následovalo, mi toho krásného zdánlivě nového mercedesu bylo vážně líto. Centrální zamykání cvaklo, okénka se zavřela a jízda se zakrátko jevila takovou, jakou ji našinec zná spíše jen z amerických akčních filmů. Být tu kopce, skoro by to připomínalo známé klasické honičky policie a zločinců ulicemi San Francisca. Styl brzda – plyn, myšky mezi jinými vozy a překážkami na vozovce, naprostá ignorace červeně svítících semaforů. Zběsilá jízda mezi výškovými budovami, na šňůrách mezi jejichž okny se pohupovalo schnoucí zjevně už ani nezánovní oblečení chudiny. Chodníky plné lidí, mezi něž by jeden raději ani nevlezl, a to navzdory tomu, že je člověk při oné rychlosti sotva stačil alespoň zběžně okouknout.Jízda, za jakou by se u nás taxíkář mohl rozloučit s řidičákem nejspíše jednou provždy. Protože jeho, jakkoliv vlastně naprosto normálního, by při zhlédnutí jeho stylu jízdy zřejmě ani nepřipustili k nějakým psychotestům.
Tam to taxikář znal. Prý tam někde poblíž bydlel. Zastavil u chodníku, dal tam komusi posedávajícímu drobný obolus a v nevelkém okruhu tu vzniklo pár snímků, jež schraňuji dodnes. Protože jsou to tak trochu snímky trofejní.Protože vznikly kdesi poblíž centra města, jež je všeobecně známo jako světový rekordman. Města stojícího na úplné světové špici… v počtu vražd. Johannesburgu.
