Studenti Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně si stěžují. Stěžují si na to, co je u nás typické vlastně už od nepaměti. I já jsem to zažil, a je to už pěkná řádka let. Stěžují si, že neví, jak učit.
Studentská iniciativa Otevřeno tam bojuje za to, aby tací studenti, budoucí učitelé, měli už na škole dostatek praxe (http://www.denik.cz/z_domova/nevime-jak-ucit-stezuji-si-studenti-pedagogicke-fakulty-20160502.html). Protože studenti fakulty stráví s opravdovými žáky během studií jenom kolem sta hodin. A to je příliš málo času na to, aby se jeden naučil učit.
Na vysoké škole se sice naučí teorii, jenže teorie a praxe, to je ve školství jako nebe a dudy. A práce s kolektivem žáků, to není jen teorie, na to pouhé znalosti oboru zdaleka nestačí. A tak přijde takový absolvent z vysoké školy do praxe a… bác! Práce se na něj valí, děti „zlobí“. A absolvent toho má rázem až nad hlavu, po krk a plné zuby. A zákonitě nejednou odejde z oboru, aby se už nikdy nevrátil.
A tak si zmínění studenti stěžují. Že nemají dost praxe. A tudíž neví, jak učit.
Což znám a plně chápu. A tak bych si je dovolil trochu potěšit. I když… vlastně jim to sotva bude útěchou. Zřejmě je tím odradím ještě daleko více.
Protože…
Já už mám dost přes dvě desítky let praxe. Daleko více než oni. A úplně stejně jako oni se vážně obávám toho, že už zanedlouho budu i já v jejich pozici. Tedy nebudu vědět, jak učit.
Poté, co se naplno rozjede inkluze. Již nám už na ministerstvu popsali do detailu ve vyhlášce http://www.msmt.cz/file/36859/. V níž jsem si pěkně početl. Třeba o tom, kterak budu upravovat obsah vzdělání u žáků se specifickými potřebami, kterak budu upravovat metody a formy výuky a hodnocení žáka, kterak bude ředitel školy upozorňován poradenským zařízením na to, nedodržuji-li opatření uvedená v individuálním vzdělávacím plánu, kterak budu dávat patřičné pokyny nejen svým žákům, ale i asistentovi pracujícímu s inkludovanými žáky, kterak budu případně s tlumočníkem do znakové řeči či přepisovatelem pro neslyšící používat u žáků, u nichž tomu nemůže být jinak, jiné komunikační prostředky než mluvenou řeč, rok co rok vypracovávat, průběžně aktualizovat a nejpozději co čtvrt roku vyhodnocovat plány pedagogické podpory žáka, vyhodnocovat spolu se žákem, jeho zákonným zástupcem a poradenským zařízením poskytování podpůrného opatření, pracovat ve třídě s až pěti žáky vyžadujícími speciální podpůrná opatření (mezi které se nezapočítávají ti, kteří využívají pomoci asistenta) a až třemi dalšími spolu se mnou tam působícími pedagogickými pracovníky, vzdělávat dočasně některého ze žáků podle vzdělávacího programu základní školy speciální, a to až po dva roky, možná učit i ve třídě či skupině složené ze žáků dvou i více ročníků, respektive prvního i druhého stupně,…
Plus kterak si současně budu velice podobně počínat i v případě práce se žáky naopak mimořádně nadanými, vyžadujícími naopak něco navíc.
To vše podle oněch „nádherných“ tabulek, jimiž je to zde uvedené následováno a jež se hemží tak dokonalými vzorečky, finančními částkami a výčtem všeho, s čím se asi budu muset naučit zacházet, abych byl schopen to ve výuce použít. Až (pokud) to stát zaplatí a škola koupí.
Bude to krása, pracovat podle modrých tabulek s dětmi s vadami a poruchami z tabulek ještě barevnějších. Bude to úžasné, pracovat souběžně s dětmi mimořádně nadanými a zároveň těmi s narušenou komunikační schopností, sluchově a tělesně postiženými, autisty, žáky se specifickými poruchami chování nebo učení, žáky s potřebou podpory z důvodu odlišných životních a kulturních podmínek, zrakově a mentálně postiženými.
A třeba se mi mezi tím podaří ušetřit i nějakou tu minutku na to, abych se věnoval dětem tak jaksi… jak to říci… prostě úplně běžným, normálním. Jaké výhradně jsem měl podle zaměření svého čtvrt století starého vzdělání učit.
A tak, mí drazí vysokoškoláci, nezoufejte, neumíte-li před nástupem do praxe učit. Vězte, že stejně jako na vás se to co nevidět sesype i na praktiky s mnohaletými zkušenostmi. I ti, kdo strávili za katedrou většinu života, už na to nejpozději od září budou koukat jako „tydýt“.
A vězte, že právě tohle bude vaše praxe. V inkludovaném školství. A proto nespílejte své vysoké škole. Kdyby vám dopřála plnohodnotnou praxi, tedy i poznání tohoto…
Kdo z vás by na ní studoval, že? Kdo by neutekl hned první den. Mimo jiné i při uvědomění si toho, že podle nyní platných platových tabulek je učitel dvě stovky pod průměrnou českou mzdou… pokud je v nejvyšším platovém stupni, jenž mu náleží po více než 32 letech praxe…
