To není fér!

Dlouho jsem si žil vcelku nevalně. A tento stav věcí už se mi hodně dlouho zajídal. Více a více. A před pár dny jsem se rozhodl, že skoncuji s bídou. Jednou provždy. Protože kdo by o nějaké živoření stál, že?

Rozhodl jsem se zkrátka, že zbohatnu. Abych si mohl žít jako prase v žitě nebo dokonce jako poslanec v parlamentu.

Jenže znáte to, pokud to znáte. Prostému člověku nepadají peníze do klína, štěstí je, mrška jedna, čilé a ne a ne usednout na takového vola jako já,… A u nás ani pečení holubi nelítají do huby, jakkoliv jsou jich plná náměstí a stačilo by je jen upéci. Prostě ne a ne stát se movitým.

Jenže jsem to nevzdal. Postavil jsem se čelem osudu. A našel způsob, jak dosáhnout svého. Jak se stát spokojeně si žijícím boháčem.

A nebylo na tom k mému vlastnímu překvapení nic složitého. Netřeba cokoliv mimořádného umět, netřeba se příliš namáhat.

Stačilo se prostě vydat na dráhu zločinu. Pár kriminálních aktivit a mám vystaráno, myslel jsem si.

Jenže se to celé nějak potento. A můj sen se rozplynul jako pára nad hrncem nebo jako Krejčíř před zasahující českou policií.

To není fér!

Protože znám se. Určitě bych hned na začátku své kriminálnické kariéry něco zbabral, sebrali by mě a bylo by to.

A copak to můžu dopustit? Zrovna v dnešní době? Co by se mnou bylo…

… když ve věznici v Břeclavi-Poštorné vznikne pro případ mimořádné uprchlické vlny záložní zařízení pro až tři stovky uprchlíků? Což už nyní chystají pro Správu uprchlických zařízení ministerstva vnitra hasiči.

Copak se můžu nechat sebrat, když nevím, jestli by mě pak měli kam dát do chládku? Chystají se na imigranty a já abych se pak bál, že mě snad dokonce i proti mé vůli propustí na svobodu!

A tak jsem i nadále poctivý a chudý. Zatracený krutý osud!