To jsou tedy hostitelé!

Tak se zase jednou, jak se momentálně zdá, počínají prolamovat ledy a dochází k postupnému oteplování vztahů mezi znesvářenými, ba donedávna dost znepřátelenými zeměmi. Konečně by se mohlo zdát, že je vše na dobré cestě.

Mohlo by se to zdát, sledoval-li člověk v poslední době mezinárodní vztahy. Protože ač jinde to často skřípe, v případě Íránu, ještě donedávna našeho nepřítele, představujícího pro nás potenciální atomovou hrozbu, dochází aktuálně ke vcelku obstojnému zlepšování vztahů.

Po uzavření dohody o íránském jaderném programu došlo ke zrušení sankcí vůči této zemi a tak se konečně mohou začít rozjíždět i miliardové obchody. Íránská delegace, prezident Hasan Rúhání a tohoto doprovázející početná obchodní delegace, podepsala v Itálii kontrakty za zhruba sedmnáct miliard eur a poté ve středu zavítala i do Francie. Kde je v plánu její setkání se špičkami francouzského průmyslu a také půjde o nemalé kšefty.

A když takový prezident (byť třeba i teprve krátce a ještě stále spíše relativně) spřátelené země někam zavítá na návštěvu, bývá zvykem ho náležitě uvítat. A mělo by tomu tak být dvojnásob, pokud současně hodlá i napomoci velkým obchodům. Pana prezidenta Rúháního by tam tak možná měli div ne na rukou nosit.

Jenže. Nějak tomu navzdory všemu zmíněnému až tak docela není. Historická návštěva íránského prezidenta se už v předstihu tak jaksi zkomplikovala (http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/393168-hollande-se-s-ruhanim-u-jidla-nepotkal-odmitl-byt-bez-vina.html).

Francouzský prezident François Hollande sice svůj protějšek přivítal v Elysejském paláci, jenže na původně zamýšlené přátelské posezení u jídla už nedošlo. Prezidenti spolu původně měli i se svým doprovodem poobědvat,… jenže se to zvrtlo. Vypukl spor…

… o menu. Protože íránská strana požadovala, aby se neservírovalo víno a aby jídlo bylo halál. Tedy aby na stole nebyl alkohol ani pokrmy, které odporují jejich víře. Což by určitě šlo zařídit a vůči zvaným hostům by to byla slušnost, jež by z mého úhlu pohledu nebyla žádnou nesnesitelnou obětí. Protože uvařit jednou trochu jinak, tak, jak chtějí kulturně odlišní hosté… Co na tom?

Jenže on to byl problém. Protože francouzská strana toto přání přes srdce nepřenesla. Francouzského prezidenta Hollanda zdeptala taková představa natolik, že se se svým íránským kolegou u jídla nepotkal. Hollande chtěl se svým protějškem posedět v jedné pařížské restauraci a dopřát si tradiční francouzské pokrmy a víno. A dopadlo to tudíž stejně jako za jeho předchůdce před sedmi lety s pozváním iráckého premiéra na večeři. Nedošlo na to.

A tak se tedy nakonec pan Hollande setkal se svým íránským kolegou až na „pozdním obědě“, kde se připravily pokrmy pro každou stranu zvlášť. Protože Elysejský palác neuspěl s alternativním návrhem společné snídaně obou prezidentů, již druhá strana nepovažovala za dost reprezentativní počin.

Banalita, mohlo by se říci. Svět se pro to nezboří…

Jenže…

Pohostit hosta, tím spíše takto vysoko postaveného hosta, jenž navíc nepřichází ani s prázdnýma rukama, by se slušelo. Jenže pan Hollande stejně jako jeho předchůdce Sarkozy, jsou prostě… pro mě nepochopitelní.

Protože zatímco pro kdejakého (nejen) muslimského přistěhovalce se ve Francii udělalo první poslední, pro islámsky smýšlejícího prezidenta (nově) spřátelené země nikoliv. Ten asi nestojí ani za to, aby si francouzský prezident coby dobrý hostitel výjimečně odepřel nějakou tu skleničku, aby si tuto dal o něco později nebo ji v nejhorším vypil někde v ústraní.

Francouzský prezident prostě zřejmě popíjet musí, i kdyby to mělo znamenat mezinárodní faux pas.

A tak si oba prezidenti dali až pozdní oběd. Když už měl ten francouzský upito a mohl si svou libůstku na pár chvil odpustit. Což bych snad pochopil u nějakého těžkého alkoholika. Ale u prezidenta jednoho z významných států světa…