Celý svět zaplavuje nemoc, na niž dosud není znám lék. Nemoc, která může potkat každého z nás bez ohledu na to, kým jsme. Může postihnout toho posledního stejně jako ty nejvýše postavené. A je hůř a hůř.
Světem se – ač nenakažlivá – šíří demence (http://www.denik.cz/z_domova/demence-kazde-tri-vteriny-dalsi-nemocny-20151219.html). Co tři vteřiny je prý diagnostikován další případ, což znamená, že ve světě přibylo jenom za letošní rok nějakých deset milionů nemocných, u nás v Evropě pak dva a půl milionu. A ani u nás samotných si nemůžeme radostně vyskakovat, protože u nás v České republice máme dementních osob údajně již 150.000.
A zdá se, že do budoucna příliš optimisticky hledět nemůžeme. Tedy my s (dosud) zdravým rozumem. Protože prý lidí s demencí přibývá dokonce rychleji, než se odborníci ještě před pěti lety domnívali. Dá se prý očekávat, že se v budoucnu každých dvacet let počet dementních lidí skoro zdvojnásobí, a podle uváděných čísel by v době, kdy opustím tento svět, mohlo být dementů v řadách lidstva nějakých sto milionů. A nějaký lék prý nelze minimálně v příštích patnácti letech očekávat.
A v naší zemi nemůžeme jásat nejen proto, že je i u nás takových lidí víc a víc, ale i proto, že se jim nedostává adekvátní péče. Jen každý čtvrtý takový našinec využívá ambulantní zdravotní péči a jen šesti lidem ze sta se u nás dostává lůžkové péče.
A jak vlastně poznat, že se na člověka valí tato hrozba? Prý těžko. Protože první příznaky bývají nenápadné; zhoršuje se paměť, člověk ztrácí schopnost postarat se o domácnost, má problémy s vyjadřováním a rozhodováním, nedokončuje myšlenky, je zmatený, mění se jeho osobnost a nakonec se o sebe nedokáže vůbec postarat.
A asi ti vědátoři mají pravdu. Zdá se, že je demence skutečně na vzestupu. Alespoň vezmeme-li si její zmiňované příznaky.
Zhoršuje se paměť. Sledujte kupříkladu, jak rychle politici zapomínají třeba na to, že byli ještě vcelku nedávno proti jakémukoliv povinnému přijímání uprchlíků či nesmyslnému rozhazování státních peněz.
Člověk má problémy s vyjadřováním. Někdo si možná ještě vzpomenete, jak ministryně školství v televizních zprávách vysvětlovala, jak se to má s těmi přesuny žáků „zvláštních“ škol do škol běžných od příštího školního roku, aniž by cokoliv vysvětlila. Nebo jak se vyjadřuje třeba ministr financí nebo náš politický knížepán.
Člověk má problémy i s rozhodováním. Kolik problémů už jenom obnášelo třeba rozhodování o regulaci a zdanění hazardu!
Člověk nedokončuje myšlenky. Ještě nedávno mohli naši politici služebně cestovat skoro neomezeně, často jezdili až do Jižní Ameriky nebo Afriky a tam si následně akorát tak prohlédli vodopády Igazú na hranici Argentiny a Brazílie (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Poslanci-dostanou-na-cestovani-v-letosnim-roce-25-milionu-korun-218802) a na smysluplné počínání už zapomněli.
Člověk je zmatený. Pan premiér byl (a možná dosud je) přesvědčen o tom, že byl pozván na oběd k prezidentovi bez manželky, ač prý byl zván nejen s touto, ale i se svými dětmi.
Mění se jeho osobnost. Třeba pan Dienstbier působil do voleb v červnu 1992 v branně-bezpečnostním výboru a dnes… dnes svou jednoznačnou podporou imigrace činí vše pro to, abychom se zrovna bezpečně necítili.
A nakonec se o sebe nedokáže postarat. Pročež máme desetitisíce státních úředníků (http://m.domaci.eurozpravy.cz/politika/123363-vlada-pocitala-ve-statni-sluzbe-bude-pres-68-tisic-uredniku/) a počítá se s tím, že vláda přijme další tisíce nových státních zaměstnanců (http://domaci.ihned.cz/c1-64566370-vlada-chce-nabrat-12-tisic-novych-statnich-zamestnancu-nejvice-jich-pribude-ve-skolstvi).
A jak zaznělo výše, je škoda, že žijeme právě u nás. Kde je pouze pro malou část demencí stižených osob k mání adekvátní péče. Zejména pak ta ústavní. Je ještě mnoho těch, kdo by do nějakého ústavu zavřít potřebovali. Někteří pak přímo akutně.
