Proč jenom se cítím méněcenný?

Tak jsem si tak trochu početl na internetových stránkách našeho ministerstva zahraničí. Ne proto, že bych to potřeboval, ale prostě proto, že mi to nedalo. Zkrátka jsem se chtěl kouknout a trochu srovnávat. Kdo je kdo ve světě.

A to, co jsem zvěděl, vám jen tak pro zajímavost ve zkrácené verzi předkládám. Abyste i vy věděli. A je mi jedno, nakrknu-li vás či nikoliv.

Prostě už vím, že kdybych si chtěl zajet třeba do Iráku, nebude to právě nejjednodušší. Cestovní pas platný alespoň ještě tři měsíce od posledního dne žádaného pobytu bych sice už měl, ale vízum doposud ne. Toto vízum bych si musel pořídit na irácké ambasádě v Praze a k tomuto bych si měl opatřit i doložku o bezpečnostní prověrce, bez níž by mě do oné země nemuseli pustit. Abych toto vízum získal, potřeboval bych pozvání od irácké úřední instituce a potvrzení od našeho ministerstva zahraničí a obchodní komory dokládající mou obchodní kvalifikaci. Přičemž není vyloučeno, že by po mně mohly jejich úřady žádat i další doklady prokazující účel cesty. Pouze v případě cesty do Regionu iráckého Kurdistánu bych mohl požádat o vízum i až na mezinárodním letišti v Erbilu nebo Sulajmánii, to ovšem pouze pro vstup do této provincie a na osm dní, po nichž bych se musel přihlásit na imigračním oddělení místní policie. A pak by bylo žádoucí se před odjezdem k nim informovat, zda se podmínky pro vstup a pobyt nezměnily.

Na mezinárodním letišti Bagdád bych byl imigračními důstojníky důsledně a pečlivě zkontrolován a musel bych uvést důvod cesty, místo pobytu atd., což by nemuselo být snadné vzhledem k tomu, že většina jich mluví pouze arabsky a znalost angličtiny je velmi nízká.

V Iráku se pak doporučuje mít cestovní pas, vízum a kopii pozvání stále u sebe, při pobytu delším deseti dnů bych se musel povinně přihlásit na tamním Ministerstvu vnitra.

Pokud bych se rozhodl navštívit Afghánistán, musel bych mít rovněž cestovní pas, v tomto případě platný nejméně šest měsíců ode dne předpokládaného vstupu do země. Dále bych si musel na některém afghánském zastupitelském úřadě v zahraničí obstarat vízum, což by obnášelo mimo dvou fotografií, pasu a vyplněné žádosti raději i doporučující dopis. Plus bych se měl předem informovat, zda se náhodou něco nezměnilo. Pokud bych vízum dostal, bylo by toto na nanejvýš tři měsíce pobytu a z bezpečnostních důvodů bych se musel po příjezdu a během pobytu registrovat.

Před odjezdem bych se měl na hygienické stanici informovat o doporučených očkováních a po příjezdu do jejich země bych měl počítat s tím, že je tamní lékařská péče na nízké úrovni a může být požadováno její zaplacení předem a v hotovosti i konvertibilní měnou. Protože mezi našimi zeměmi sice existuje mezivládní dohoda, která předpokládá oboustranné poskytnutí bezplatné nezbytné péče v případě akutního onemocnění nebo úrazu, ale je notně nepravděpodobné, že by se jí tam někdo řídil.

No a kdybych chtěl v dnešní době zavítat do Sýrie, musel bych mít platný cestovní pas s dobou platnosti minimálně šest měsíců od vstupu do země, v němž nesmí být izraelské vízum nebo vízum jordánských nebo egyptských přechodů na hranicích s Izraelem. O vízum bych musel požádat na syrském velvyslanectví v Praze, a zatímco se nevyžaduje pozvání, musel bych mít potvrzení o zaměstnání či studiu. Takové vízum platí tři měsíce od udělení a je považováno jako vstupní na dobu pobytu patnáct dní; při delším pobytu bych musel před uplynutím platnosti víza požádat o jeho prodloužení na imigračním úřadu. Přičemž délka prodloužení závisí na důvodech pobytu a přístupu příslušných úředníků a tento úkon je nutno zaplatit. Pro získání víza k dlouhodobému pobytu bych pak musel mít konkrétně dané podnikatelské důvody a záruku místní partnerské společnosti a k opuštění země bych pak potřeboval výstupní nebo zpětné vízum vždy na základě souhlasu této partnerské společnosti. A při dlouhodobém pobytu bych musel mít též potvrzení, že nemám AIDS.

Na hranicích Sýrie nelze takové vízum získat, tam se pouze vyplňuje registrační karta, jež se odevzdává při výjezdu ze země a jejíž ztráta může znamenat vážné komplikace. A podle ministerstva zahraničí je záhodno se před odjezdem informovat u jejich zastupitelského úřadu, zda se uvedené podmínky nezměnily.

Na místě se pak platí ošetření a zdravotní péče v hotovosti, místní zdravotní pojištění pro cizince neexistuje.

Toto prostě musím, chci-li ony země navštívit. Samozřejmě pokud se něco mezitím nezměnilo. Přičemž změnu k  lepšímu lze sotva očekávat. Musím mít pas, vízum, tu ten a tu onen doklad, potvrzení, pozvání, očkování,…

A tak tiše závidím občanům právě těchto tří zemí. Protože když ti chtějí k nám, potažmo někam jinam do Evropské unie, nemusí vůbec nic. Prostě se seberou a jdou; a paní Merkelová se svými eurounijními nohsledy už je tu čeká s otevřenou náručí. Ubytovávají je tu, živí, šatí, ošetřují, to vše zdarma na státní náklady nebo nanejvýš levně v rámci jejich finančních možností, rozvážejí je po unijních zemích a městech, dávají jim tučné „kapesné“.

Nevíte náhodou, proč jenom si já, občan té nejvyspělejší části světa, připadám ve srovnání s těmi Iráčany, Afghánci a Syřany najednou takový méněcenný?