Uprchlické téma momentálně poněkud vyčpělo. A také ekonomická krize je za námi, nezaměstnanost klesá, platy rostou a máme se čím dál líp. A tak pan ministr Dienstbier přichází se staronovým nápadem.
Co máte udělat, mí drazí spoluobčané? Totiž co máme udělat? Protože mne se to dotýká logicky stejně jako vás.
Máme zalovit ve svojí nadité prkenici a připravit si v příštích pěti letech v průměru tisícikorunu na každého z nás, od novorozenců po kmety.
Protože zmíněný pan ministr přišel na nápad (http://zpravy.aktualne.cz/domaci/dienstbier-chce-do-ghett-poslat-10-miliard-vylouceni-nemuzem/r~44ec1bc8943811e59772002590604f2e/), že by se mělo do našich ghett poslat 10 miliard korun. Protože se stále nedaří začlenit polovinu našich Romů.
Dnes prý u nás máme přes šest stovek „vyloučených lokalit“ a pan ministr nechce, aby těchto přibývalo. A právě proto přišel na nápad, že by se v příštích letech poslalo do sedmdesáti našich obcí zmíněných až 10 miliard. Sice z „evropských fondů“, což našince nebolí tolik, jako když mu sáhnou na peníze přímo, protože co oči nevidí, to srdce neželí, ale přesto z našich kapes. Protože peníze nerostou na stromech a někdo to tak jako tak zaplatit musí.
A tak by měly vybrané obecní úřady získat peníze na konkrétní projekty v oblasti bydlení, vzdělání či zaměstnání, jež jim pomůže vymyslet a realizovat dost nechvalně proslulá vládní Agentura pro sociální začleňování.
Jejíž reprezentant „moudře“ dí, že prý je často třeba tamním lidem v první řadě sehnat bydlení. Když potom dostanou byt, je třeba s těmi tam umístěnými sociálně pracovat, aby dokázali samostatně bydlet a neměl žádné dluhy, což znamená sehnat jim v ideálním případě práci. Práci kupříkladu v sociálních firmách. A jejich děti je třeba „inkluzivně“ vzdělávat, je třeba, aby se jim dostalo kvalitního vzdělání a dnešní chudoba se tak nepřenesla na budoucí generace; čili má být učiněno přesně tak, jak zřejmě v dočasném pominutí smyslů vcelku nedávno rozhodla naše ministryně školství.
A mají být angažováni i sami tito chudí. Mají se sami zapojit do dění, má být nasloucháno jejich názorům; a má být do tohoto procesu vtažena i společnost většinová.
A zájem by prý byl. Protože si o pomoc už začala mimo malých obcí říkat i velká města jako Brno nebo Ostrava. I ty už chtějí nějakou tu radu… a hlavně peníze. Jen aby se s „vyloučenými“ něco udělalo.
A – jak zmíněno – má se udělat. Mají se investovat ohromné peníze, má se vynaložit úsilí, aby se aspoň někteří z těchto lidí měli lépe.
Kteří? A s jakou úspěšností?
To… to je těžké říci. Protože i podle samotných pracovníků vládní agentury „se úspěšnost začleňování hodnotí obtížně“. Dají se spočítat sepsané plány, analýzy a projekty, ale nelze změřit, jaký dopad to na lidi a sociálně vyloučenou lokalitu mělo. Nelze zjistit, kolik lidí dostalo díky takovémuto snažení práci, kolik jich dokončilo vzdělávání, kolik jich díky takové pomoci kvalitně bydlí. Ví se snad leda to, že to přineslo výsledky třeba v Kadani, Štětí nebo Velkých Hamrech. A když se něco povedlo tam…
Tak proč se neangažovat jinde, že? Je věru kde. Vyloučených lokalit u nás máme přes šest stovek, žije v nich prý celkem 115.000 lidí. A kdyby se do nich vrazilo deset miliard korun, zhruba sto tisíc korun na každého z nich, kdyby každý z nás obětoval tisícikorunu, třeba by se ještě něco podařilo. Sice už ne za působení pana Dienstbiera, jak tento sám přiznává, ale v dlouhodobém horizontu… Snad…
Nechtěl bych být chudým obyvatelem vyloučené lokality. A dvojnásob bych nechtěl být tamním Romem. Ale…
Když to tak vidím, nemohu neskřípět zuby. Když vidím, kam se to ubíráme.
„Nepřizpůsobivým“ ve vyloučených lokalitách máme za peníze nás všech shánět byty. Máme platit sociální pracovníky, kteří je budou učit bydlet a chovat se, máme platit asistenty policistů, jakousi „Pomocnou stráž VB“, máme jim sehnat práci, máme jejich děti vnutit do lepších škol, i když na ně nemají, máme poslouchat to, co po nás „vyloučení“ chtějí a víceméně akceptovat jejich názory. Máme pro ně dělat první a poslední, ač vlastně není možno zjistit, nakolik to bylo nebo nebylo smysluplným vynakládáním peněz, sil a nervů; nebo to možná zjistitelné je, ale výsledek je tak tristní, že se raději před veřejností utají.
A když k tomu připočtu, jak bezmála nekritizovatelnými jsou u nás Romové, imigranti, muslimové, jak nepostižitelní jsou za své konání vrcholní politici, jak klidně i o nás bez nás rozhodnou cizí páni, jimž naši politici v Bruselu nejednou přeochotně vlezou do pozadí, jak ohneme hřbet, jakmile někdo za hranicemi zachřestí zbraněmi…
Vážně nevím, jestli jsme si listopadem 1989 pomohli. Vždyť jediný rozdíl ve srovnání se socialismem je tu ten, že nemáme pány na východě, ale na západě. A že lze z naší země snáze uprchnout… Jenže kam?
