Už delší dobu je všeobecně znám pojem syndrom vyhoření. Tedy stav, kdy by sice tělesná schránka ještě všechno dost možná i levou zadní zvládla, ale v hlavě už se to vzpouzí. Hlava už to nebere, už cítí, že to takhle dále nejde.
Což nemá nic společného s tím, že bychom snad byli líní, ale jenom a pouze s tím, že děláme to, co děláme, déle a intenzivněji, než je zdrávo.
U nás je tento syndrom sledován odborníky z Psychiatrické kliniky od roku 2015, a tito prý mají věru co sledovat (https://echo24.cz/a/Sd3bp/lekari-ucitele-soudci-syndromem-vyhoreni-trpi-kazdy-paty-cech?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=denni-tisk).
Syndromem vyhoření prý totiž trpí každý pátý Čech. Dvacet procent z nás „už toho má dost“, „už nemůže dál“. Ale přesto vesměs pokračujeme i nadále v tom, co nás takto ubíjí.
Nejhůř jsou prý na tom vrcholoví manažeři, lékaři, zdravotníci, učitelé, policisté a soudci, kteří jsou i těmi, jež toto riziko nejvíce ohrožuje. Kteří takto reagují na dlouhodobý stres, projevující se především únavou a ztrátou pocitu smysluplnosti vykonávané práce.
Celosvětově na tom prý nejsme ani dobře, ani špatně, jako v lecčems jsme nalezli jakousi „zlatou střední cestu“. Jež ale vlastně nemůže být jako zlatá nazývána. Protože nejde o nic, na co bychom mohli a měli být pyšní. A to ani my z jihozápadu republiky, kde jsme prý na tom ve srovnání se zbytkem Česka lépe.
Prý už takto „hráblo“ asi pětině učitelů, z nichž je podle výzkumů tímto ohroženo asi 65 procent, středně těžce až těžce je na tom i asi 12 procent dotazovaných lékařů, z nichž se 22 procent léčí medikamentózně.
Nejprve jsou takoví vyhořelí jedinci unavení a dlouhodobě vystresovaní, pak ztrácí smysl vykonávaného povolání a stávají se cyniky. Jedenáct procent (a toto číslo roste) následně končí na prášcích, sedm procent populace má závažné depresivní příznaky, devět procent občasné sebevražedné myšlenky, jedno procento už dokonce o sebevraždě vážně uvažovalo.
Abychom se riziku vyhoření vyhnuli nebo se ho alespoň pokusili zbavit, pokud už nás opanovalo, měli bychom prý umět aspoň jednou denně vypnout a dělat něco, co máme rádi. Měli bychom jasně oddělovat práci od volného času, pěstovat koníčky, vztahy a intimitu, dobře spát, sportovat,… Prostě si pravidelně „orazit“.
Anebo se rovnou dát na profesní dráhu živnostníků bez zaměstnanců, rybářů, zemědělců či duchovních. U nichž je prý riziko vyhoření velmi nízké.
Dokud aspoň dává EU dotace a Vatikán neprudí ty, kdo si mohou dopřávat na uklidněnou mešní víno, nemaje trable se zapovězenou manželkou.
