Pohádka o nepřejících Češích

Existují statistiky, které mají logiku, kterým důvěřuji a které lidstvu nebo alespoň některé jeho části něco přinášejí. A pak jsou ty přesně opačné. Ty, které je rozumnější snad ani nečíst a nanejvýš želet námahy jejich tvůrců.

A právě ten druhý typ se mi nyní dostal prostřednictvím internetu (http://zpravy.tiscali.cz/cesi-jsou-skrti-a-sobci-pomoc-druhym-je-jim-cizi-268649) do rukou. Nebo tedy přesněji na monitor. Protože ať hloubám, jak hloubám, smysl této statistiky nalézám jen těžko a její samotnou podstatu nemohu nezpochybňovat.

Mám na mysli onen výzkum Světového indexu štědrosti od britské charitativní organizace Charities Aid Foundation. U nějž by jeden snadno nabyl přesvědčení, že byl šitý přímo našim eurounijním odpůrcům na míru. Aby nás v onom v současnosti nejaktuálnějším tématu očernil nebo dohnal k zamyšlení se nad sebou samými.

Protože jak prý z této statistiky vyplynulo, jsme my Češi vlastně hrozní škrti a sobci a pomoc druhým je nám zcela cizím pojmem.

Protože jsme se mezi 145 zkoumanými zeměmi ocitli až téměř na samém konci, mezi těmi zcela nejopovrženíhodnějšími státy planety. Protože nepomůžeme a neporadíme cizím lidem, nejsme ochotni zapojit se coby dobrovolníci a peníze na charitu také neposíláme. Hrajeme si na vlastním písečku a ostatní jsou nám ukradení.

Jsme na tom prý ještě jakž takž ucházejícně v otázce finančních příspěvků na charitu, v čemž jsme na konci první stovky zkoumaných, to nám však prý lze sotva přičíst k dobru; protože peníze prý posíláme především proto, že je to snadné, drobné příspěvky se v našich výdajích snadno ztratí a hlavně si tuto formu pomoci můžeme odečítat z daní. Tak proč někomu něco nešoupnout třeba ve formě dárcovské SMS, což nás nezatíží…

Ovšem angažovat se někde osobně, jít někam do charity přiložit ruku k dílu? To už je určitou snahu vyžadující a tudíž pro našince nezajímavé. Tady už se nijak zvlášť neobtěžujeme, je nám to spíše proti srsti a v tomto ohledu jsme již v poslední třetině zkoumaných zemí.

A jestli je nám něco vážně cizí, jestli něco vážně dělat nehodláme, pak je to prý pomoc cizím lidem. Ty nemáme rádi, těm nepomůžeme, neporadíme. Takové jsme zrůdy! Pravé opaky lidumilů jako jsou lídři tabulky, tedy Barma, Spojené státy a Nový Zéland.

Že se vám na těchto výsledcích něco nezdá? Věřte, že mně taky ne. Ne že bych byl znalec celého našeho národa, ale stejně tu lecčemu nevěřím a přímo to odmítám. Ne umístění naší země samotné, protože nejsem schopen nás srovnávat s cizinou, ale určitě to, co tu o nás zaznělo.

Protože je snad špatné, že používáme hlavně nejpohodlnější verzi darování finanční pomoci, tedy tu přes mobilní telefon? Že se nepídíme s bankovkami a mincemi po tom, kde je jaká kasička či účet, ale raději v pohodlí domova vyťukáme číslo? S tím ať jdou kritici do háje. Dále nevím, nakolik je toto zavrženíhodným pro nízkou výši finančních příspěvků, protože mi autoři dotyčného výzkumu neodprezentovali, kolik že dávají na dobročinnost peněz ti z vedoucích příček tabulky a kolik ti na jejím chvostu. A už vůbec neberu konstatování, že my Češi pomáháme finančně proto, že si to u nás lze odečíst z daní, a tím jsme špatní; jednak proto, že pochybuji, že si ty zástupy odesílatelů dárcovských zpráv masově zanášejí své dary v řádu deseti- či stokorun do daňových přiznání, jednak proto, že zemí, kde si lze takové příspěvky z daní odečíst, ve světě je…

Že nejdeme osobně pracovat pro cizí blaho? Snad. Ale… Většina našinců v produktivním věku chodí do zaměstnání… a tam vytváří hodnoty pro druhé nebo těmto slouží a navíc ze svých daní podporuje prostřednictvím státu důchodce, nezaměstnané, nemocné a tělesně postižené, platí dětem školní docházku a všem podstatnou část zdravotní péče,… Je tato práce něčím méněcenným ve srovnání s tím, že jsou mezi těmi nejlepšími ti, kdo zabodovali třeba díky dobrovolnickému úklidu v tamních buddhistických chrámech?

A že nejsme ochotni pomáhat cizím lidem? S tím ať jdou autoři vysloveně do háje. Neznám nikoho, kdo by nebyl ochoten poradit bloudícímu turistovi cestu, odpíral říci mu co a jak. Toto je zřejmě notně tendenční názor vyvozený z našeho současného proslulého odporu k imigrantům. Jenž, jak nám nedávno předestřeli naši angažovaní, také není v konkrétních případech zase až tak žhavý; a fakt, že nechceme brát kdekoho, koho nám jiné země hodlají vnutit, neznamená, že jsme zrůdy. Pamatujete možná ještě ono video http://zpravy.idnes.cz/cesi-by-uprchlikum-pomohli-ukazal-experiment-fay-/domaci.aspx?c=A151023_150231_domaci_zt…

Zejména to poslední téma je pak v oné statistice velice pochybné. Protože to bylo zjištěno dotazem: „Pomohli byste moc cizinci nebo někomu, koho neznáte?“ Schválně – zkuste si na tu otázku odpovědět! Co je to to „MOC“? Víte to? Já ne. Protože víte, co třeba pro mne coby cizince v daleké zemi bylo před třinácti lety MOC? Když jsem zabloudil v Johannesburgu a jakýsi černý hlídač mi jenom a pouze zavolal taxíka. Bylo to pro mne mnohem víc, než kdyby mne tam někdo špičkově pohostil a pak mi strčil svazek bankovek do kapsy,… Pouhé zvednutí sluchátka a vytočení čísla…

I když je asi pravda, že jsem (já Čech) opravdu tak trochu takový, jak zaznělo v onom výzkumu. Jsem:

- neochotný (uvěřit ve smysl tohoto výzkumu)

- skoupý (nedal bych za něj ani zlámanou grešli)

- a rozhodně jsem tomuto projektu nepomohl, tím méně pak moc.

A také jsem lhostejný. Protože je mi to, že jsem takových názorů, tak zoufale fuk…