Po „Paříži“

Máme za sebou další ukázku toho, co si mohou nepřátelští cizáci se s nimi kolaborujícími místními pomatenci v Evropě dovolit. Zastříleli si v Paříži a pak se odebrali či byli odebráni ke svému bohu. Je to za námi. A my?

Prostý lid, ten český nevyjímaje, počal truchlit. Nejeden z našinců přinesl květy k francouzské ambasádě v Praze i na jiná vhodná místa, někteří z nás zapálili svíčky, vyjádřili svou soustrast, někde bude možno podepsat i kondolenční listiny. Naši lidé činí tak, jak se na civilizované Evropany sluší a patří.

Soustrast vyjádřila kromě jiných namátkou třeba Univerzita Palackého v Olomouci.

Nad Pražským hradem a některými dalšími významnými budovami i obyčejnými radnicemi zavlály černé prapory a pevně věřím v to, že se v takovou chvíli nenajde žádný rapl, jenž by si dovolil je zlomyslně nahradit nějakými červenými trenýrkami.

Policisté i u nás dělají to, co se v takových chvílích dělává. Dělají to, byť je nad slunce jasné, že kdyby někdo chtěl, učiní stejně jako v Paříži i jim navzdory. Protože na každou ulici policajta nepostavíte a všechny podezřelé i zdánlivě nepodezřelé včas neprošacujete. Ale přesto policisté dělají aspoň to, co mohou. Hlídají obchodní centra, letiště, Pražský hrad nebo některé ambasády, brněnskou mešitu, stranou jejich snažení nemohly pochopitelně zůstat ani tak rizikové objekty jako jaderné elektrárny. Na francouzskou žádost též prověřují jména lidí a značky aut spojených s teroristy, prozatím bezvýsledně.

S Francií soucítí nejeden z našich primátorů, stejně jako další představitelé našich měst a krajů, (nejen) prezident nás straší příchodem těžkých časů. Nejeden z politiků mluví už i o započaté válce, jakkoliv prý podle premiéra a ministra vnitra neexistují signály, že by se něco podobného jako v Paříži mělo stát i u nás.

Sešla se zpravodajská skupina vedení policie a tajných služeb i předsednictvo Bezpečnostní rady státu.

Premiér, který před nedávnem zbaběle vzdal v půli zápasu boj za to, aby k nám nebyli automaticky přesídlováni neprověření imigranti přetěžující jiné evropské lokality, který srazil po onom os(t)udném hlasování ministrů vnitra podpatky, najednou sebevědomě mluví o nutnosti zničení Islámského státu, náš vicepremiér najednou mluví o nutnosti uzavření schengenských hranic.

Máme tu karlovarského hejtmana, jenž vyzývá ke konci smířlivosti k muslimům a radikálnímu islámu, teror odsuzujícího kardinála Duku i hordu politiků, kteří naopak vyzývají k tomu, abychom nepodléhali strachu a nenávisti, které se snaží teroristé vyvolat, a nestali se vystrašeným a uzavřeným kontinentem.

A dnes se v naší zemi i rozezněly zvony v kostelích, čímž byla uctěna památka obětí teroristických útoků ve Francii.

A co dál?

Skepticky se obávám, že dál už nic. Že se zase časem zapomene, jako tomu bylo s útokem na redakci Charlie Hebdo, a znovu se nám na scéně vyrojí Dienstbierové, Šabatové, Junckerové, Merkelové,… A zase se bude otvírat náruč komukoliv, kdo se sem bude chtít vetřít, zase se budou tupě podporovat existence, o nichž nikdo nic neví.

A až se zase něco „Paříži“ podobného zopakuje, zase se bude jen litovat, pozdě honit bych a tupě tlachat. A zvonit na zvony, jež se jednoho dne stanou našimi umíráčky.

Pokud se u nás k moci nedostane konečně někdo, kdo pochopí, že takhle to dál nejde. Že není diskriminací, když si sem nepustíme jen tak někoho, že státní hranice mají svůj význam. Že když požadujeme víza a s nimi související „sebeobnažení se před úřady“ i od těch nejsolidnějších lidí ze zemí, jež s námi „nejsou v jednom klubu“, je normální tak činit i u ilegálních imigrantů, ať už jsou tito kdokoliv a odkudkoliv, že nelze vítat zpět ty, kdo se odjeli svévolně zaplést s nepřítelem.

Protože jinak to dopadne přesně jako v dávné básničce: „Až se idioti spojí s imbecily / zažijeme, co jsme ještě nezažili / a když angažují ještě génie / to už lidstvo sotva přežije.“