Pan prezident to jistě myslel dobře

Psal se rok... řekněme třeba 2020. Nejsem žádným prognostikem, natož pak vlastníkem křišťálové koule, a tudíž si klidně dosaďte i číslo jiné nebo mne alespoň v onom roce neobviňujte z předpovědi, jež se, jak je v naší zemi tak často zvykem, nevyplnila.

Prostě se psal jakýsi rok naší budoucnosti a byly tu další volby. Volby docela jiné než v onom již pozapomenutém roce 2014. Volby, po jejichž skončení si všechny volební komise, co jich v našich luzích a hájích bylo, zhluboka oddechly, jsa zbroceny potem. Protože se do volebních místností nahrnulo bezmála sto procent všech oprávněných voličů. Chyběli jen ti, co byli na smrtelném loži, zbohatlíci, kteří si to mohli dovolit, podvratné a flegmatické živly a zatvrzelí rebelanti. Protože ti zkrátka přijít nemohli či odmítli, jakkoliv to pro ně mělo neblahé následky. Snad s výjimkou těch prvně zmíněných, pokud poté stihli včas umřít.
Psal se onen budoucí rok, kdy konečně vstoupilo v platnost to, co pravil během voleb onoho památného roku 2014 tehdejší pan prezident, dej mu pánbůh lehkou becherovku, a co tento děl vlastně nejednou. A co se nakonec i ujalo, protože žijeme přece v Čechách, kde se realizuje kdejaký nesmysl a kde se ujme kdeco, co by normálnímu člověku snad ani nevytanulo na mysli.
Konečně nadešel čas, kdy se splnilo přání páně Zemanovo. A jistě nejen jeho, nýbrž i mnohých dalších, bez výjimky politiků. Protože nikoho jiného než tento druh lidí by to nenapadlo prosazovat. Konečně tu byl rok, kdy došlo v zemi české k prosazení volební povinnosti. Kdy se stalo skutečností Zemanovo památné rčení o tom, že „volič má právo si svobodně vybrat, tak by měl i povinně jít k volbám“.
A tak se do volebních místností nahrnuly davy těch, kdo byli nuceni chtít odvolit. Stály se nejednou dlouhé fronty a volební komise se nezastavily. Ne jako v roce 2014, kdy s volební účastí bezmála nepatrnou mohly lelkovat. Protože kdo normální by chtěl být perzekuován a nejspíše finančním způsobem postižen jen za to, že tam nešel, že?
A když se volební místnosti uzavřely, nebylo ještě snažení členů zmíněných komisí u konce. Protože nyní zákonitě došlo na počítání hlasů vhozených do uren. A bylo to tady.
Politici dosud jásali, že byla volební účast tak hojnou a jejich případné zvolení tudíž nezpochybnitelné. Protože když byli voleni tolika lidmi, nebylo nikoho, kdo by mohl tvrdit, že se dostali k moci jen proto, že se vyjma jejich skalních příznivců nikdo voleb nezúčastnil a oni tak byli zvoleni jen svými a jen proto, že se většina voličů nechtěla vyjádřit k jejich nesporným nekvalitám. Politici jásali, ale…
Členové volebních komisí nikoliv. Protože, jak jsem zmínil, začalo sčítání lístků vhozených do uren.
První obálka, první hlasovací lístek, první hlas pro jistou (lhostejno jakou) stranu. Druhá obálka…
Ve druhé obálce nebyl lístek žádný. Jakýsi nespokojenec s volební povinností sice přišel a nedobrovolně odvolil, ovšem za plentou hlasovací lístek jednoduše zmuchlal, strčil do kapsy a na odchodu někde hodil do popelnice. Nikoliv do urny.
Ve třetí obálce lístek byl, ovšem zjevně natruc nesprávně vyplněný a tudíž neplatný. Ve čtvrté byl lístek roztrhaný a neplatný též, v páté byl vložen notně neslušný vzkaz, v šesté kus zjevně použitého toaletního papíru, v sedmé…
Když sčítání hlasů skončilo, museli se jít členové komise pořádně umýt, protože to, co všechno se jim dostalo z obálek do rukou… Blééé!
V oné volební místnosti sečetli sto procent hlasů sta procent zúčastněných oprávněných voličů. Tisíce hlasovacích lístků.
Výsledek voleb? Uspěla jedna jediná strana, zvolená jedním jediným platným hlasovacím lístkem. Vše ostatní naházené do urny bylo natruc z nejrozmanitějších důvodů neplatné. Ovšem pořád to tu bylo ještě lepší než v sousední obci, kde se místní obyvatelstvo natruc rozhodlo, že když už musí jít volit, pak volit opravdu bude – a bezmála sto procent hlasů bylo odevzdáno místnímu primitivovi, jenž jen shodou okolností nebyl dosud prohlášen za nesvéprávného a jenž posléze zasedl coby jeden z reprezentantů českého národa v Senátu, ač byl podle jedné půlky národa k smíchu a podle druhé k pláči.
Ovšem co je politikům do toho, že? Hlavně že byli zvoleni transparentně a většinou svého lidu. Díky hlasovací povinnosti.
V čele našeho státu usedli kromě zmíněného primitiva a reprezentanta jedním hlasem zvolené strany ještě další povinně zvolení zástupci. Kariérista prosazený pouze hlasem svým a své manželky, absolvent VUMLu mající se svými devíti křížky na krku plné právo na svou senilitu, obecní metař, zástupce jisté menšiny s několika absolvovanými lety ve zvláštní škole, kriminálník, jenž se na politickém Olympu pouze skryl za imunitu,…
Buď vzdán hold nápadu povinné volební účasti!