Otevřete jim svou náruč, radostně je zulíbejte…

Místa je všude kolem nás věru dost a dost. I kdyby nás bylo o mnoho, přemnoho více, pořád bychom se ještě netísnili, ani pak bychom se ani vzdáleně nepřiblížili návalům v ulicích nejedné světové metropole.

Máme u nás co jíst. A máme toho dost a dost. Nedokázali nás „vyžrat“ dokonce ani kapitálově silní návštěvníci ze Západu po naší malé sametové, ba dokonce ani naši velcí sovětští a jiní spřátelení a nedostatkoví bratři v dobách předlistopadových.

Jsme na tom přímo skvěle i po stránce ekonomické, byť jenom za cenu toho, že žijeme na dluh a tímto si pod sebou podřezáváme pomyslnou větev.

A tak není divu, že se najdou i tací našinci, kteří si myslí, že bychom klidně mohli něco změnit. Zahustit prořídlé řady lidí na ulicích, nasytit i cizí hladovějící a nasypat jim i nějakou tu korunku do jejich prázdných měšců. Aby i oni měli něco z toho našeho ohromného štěstí.

A tak leckteří z nás, tedy Evropanů, otevírají náruč nově a notně masově přicházejícím. Těm, od nichž nám prý nic tak strašného nehrozí. Nic z toho, čím „štváči“ straší.

Protože třeba Rakousko je už oněch imigrovaných „hostí“ plné. A uvítalo v Salzburgu s otevřenou náručí i uprchlíka, který má, jak se ukázalo posléze, jen takový drobný problémeček. Nic moc. Prostě má lepru. Tedy je malomocný. Zavřeli ho tudíž povinně do nemocnice, kde zůstane, protože lepra, jak je známo i dítkům školou povinným, byla v minulosti učiněnou metlou lidstva.

Ovšem vzápětí tam „odpovědní“ počali uklidňovat veřejnost. Že dotyčný imigrant není infekční, nikomu nehrozí bezprostřední nebezpečí, lepra je dnes už léčitelná (jak známo stále méně účinnými) antibiotiky. Vysoce nakažliví jsou prý jenom ti, kdo trpí její kožní formou, kdy se na těle tvoří vředy, u jiných je riziko nákazy jen malé a nakazí se prý jen jedno procento z lidí, kteří s leprou přijdou do styku, a navíc má tato dlouhou, rok až osm let trvající inkubační dobu. Někdo je bez příznaků, někdo se ale naopak dočká i destruktivní formy, která ničí imunitní systém a způsobuje znetvořeniny na končetinách a v obličeji. Ale většinou stačí brát půl roku až rok antibiotika a přejde to…

A my jsme nezůstali pozadu. Byť my jsme zatím (pokud vím) něco tak exotického neodhalili, u nás máme už nejednoho, tentokrát v zařízení v Drahonicích na Lounsku odhaleného a do nemocnice přemístěného, migranta s podezřením na tuberkulózu. Jeho další dva spolubydlící z pokoje jsou momentálně v izolaci, tamní uprchlíci se nesmí přemísťovat mimo zařízení a v Drahonicích nesmí být ani nikdo nový přijat.

Prostě je u nás v Evropě místa dost a dost a něco do úst se tu vždycky sežene. Jak říkají naši humanisté. Klidně se naše řady mohou nějakými těmi imigranty zahustit. Není se čeho obávat. Máme je přivinout na svou hruď, tisknout jim vřele ruce, možná je i zulíbat, máme se s nimi dělit o chléb svůj vezdejší,…

Ale… nezlobte se na mě… mně se zkrátka nějak do něčeho podobného hrnout nechce. Jsem rád, že kašlu jen tehdy, dostanu-li nějakou tu rýmičku, a že se cestou do školy nemusím podobně známému vtipu těšit, jsa podoben oněm malomocným žáčkům, co mi tam dnes zase odpadne.

Nějak se mi prostě nelíbí představa, že mě jednou taky zavřou někam na infekční a po dlouhé měsíce mě budou krmit antibiotiky poté, co někdo dovleče až ke mně nějakou lahůdku typu lepra a tuberkulóza. Tedy až se to projeví. Třeba i za osm let, kdy už se těžko přijde byť i jen na to, od koho jsem to chytil a komu jsem to předal dále. Kdy už nezjistím, kdo mi to tehdy potřásl rukou, kdo na mě kašlal, kdo chvíli přede mnou ohmatával ten rohlík v samoobsluze nebo koho jsem snad dokonce zulíbal…

Budu se muset s takto podlomeným zdravím nedobrovolně léčit… Pokud… mi na léčbu někdo přispěje. Protože na opečovávání takových uprchlíků peníze jsou, zatímco třeba naši onkologičtí pacienti (http://rakovnicky.denik.cz/zpravy_region/lide-prispeli-na-lecbu-terezky-bezmala-18-tisic-korun-20151021.html)...