Opět hodně mimo mísu

Tak nás Rada Evropy opět kritizuje. Opět se do nás naváží z důvodu naší nesnášenlivosti, jakkoliv už nasadila alespoň trošinku smířlivější tón. Opět nás pranýřuje – a opět nejednou nevím, zda se mám smát či plakat.

Ne nad tím, jací my coby národ jsme, ale nad tím, jak je tato neslavně slavná instituce opět nejednou „mimo mísu“. Tedy přesněji jenom „mimo“. Byť není vyloučeno, že spolkem mimoňů není; že prostě chyby hledá či přímo vytváří, aby si dodala pocitu důležitosti a obhájila smysl své existence.

Tato instituce letos opět vydala svůj dokument, v pořadí již pátou zprávu o rasové situaci v České republice od pádu železné opony. Vydala tento až nyní, byť se jedná o dokument z loňského podzimu, jenž prý musel projít „náročným schvalovacím procesem v rámci Rady Evropy a musel být nakonec odsouhlasen ministerskou radou tohoto orgánu“. Dozajista aby vyzněl přesně tak, jak je to oněm panáčkům milé.

A člověk se v tomto dokumentu (http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/348733/stop-skolam-pouze-pro-romy-rada-evropy-kritizuje-cesko-za-segregaci.html) o našincích dočte věci!

Hlavně, jak už je tradicí, o našem soužení, totiž soužití s Romy.

Máme prý skoncovat se školami „pouze pro Romy“, v nichž tyto segregujeme a poškozujeme je tam tím, že se vyučují podle redukovaných osnov. Kéž by se tak oni evropští mudrcové aspoň trochu zajímali o fakta! Aby aspoň věděli, že už pěknou řádku let jsou osnovy minulostí. Že je nahradily rámcové a školní vzdělávací programy. V nichž stát jednoznačně stanovil, co ta která věková kategorie MUSÍ umět a zbytek už je na školách samotných. Pokud tyto vyučují jen nezbytné povinné minimum, pak je to dozajista z důvodu „poptávky“ ze strany jejich klientely, tedy rodičů a žáků, a chybují-li snad v něčem, pak jde o selhání nanejvýš jednotlivých škol a nikoliv naší země, již za to tak pěkně sepsuli.

Mimo to: dokážete si představit, že by se některá z našich škol dobrovolně stala školou pouze pro problematické Romy toužící se nevzdělávat a odháněla od svých dveří bílé zájemce nebo Romy, kteří by to chtěli někam dotáhnout a chtěli se učit hodně? Těžko, že? Jsou-li tedy takové školy a „lepší lidé“ bez rozdílu barvy pleti dají své potomky raději jinam, je to provinění celého našeho státního školství? Odpovídat mi nemusíte, odpověď už znám.

Dále, když už jsme u školství, jsme pranýřováni za to, že u nás nemáme vypracovány žádné konkrétní a měřitelné cíle pro převádění romských dětí z praktických na běžné školy a nic takového se v praxi ani neděje.

Bodejť bychom něco takového měli! Do „zvláštních škol“ už dávno mohou děti jen v případě, že jsou na tom dostatečně špatně, rodiče jim vyběhají patřičná potvrzení o tomto a dají souhlas, aby dítě takovou školu navštěvovalo. A kolik rodičů, kteří si dali tu práci s tím, aby dítě mezi „zvláštňáky“ vlastním úsilím dostali, by své rozhodnutí měnilo? Kolik mentálně postižených žáků dokáže vyspět nejen v génie, ale alespoň v nižší standart?

A jen tak mimochodem – proč bychom měli mít něco takového vypracovaného jenom a pouze pro děti romské, jak z uvedeného vyplývá? Proč ne i pro ostatní?

Co se pak vztahu k Romům týká, jsme Radou Evropy pranýřováni i za to, kolik se u nás odehrálo protiromských demonstrací, které zorganizovaly extremistické pravicové skupiny. Ovšem… v roce 2013!!! Evropským pánům se tu zřejmě nelíbilo, že už je dlouho ticho po pěšině, že už ani naše komerční média podobné excesy neregistrují, a tudíž nás hodnotí podle toho, co se stalo před dvěma lety. Ale říkat dnes, že je šikanujeme tím, co se stalo před pár lety… to nás mohou zrovna tak kritizovat za komunistickou diktaturu před čtvrtstoletím nebo za to, že jsme po první světové válce rozbíjeli náš společný stát – Rakousko-Uhersko.

Dále se pak Evropské komisi proti rasismu a netoleranci (ECRI), která onu zprávu vypracovala, nezamlouvají stále se objevující  protiromské a v poslední době i protipřistěhovalecké a protimuslimské výroky našich politiků. Což se zdá být jasným a nezpochybnitelným; něco takového většinou není správné, nemělo by to být. Ovšem… Ani to být nemuselo. Tím, kdo tu má největší hroudu másla na hlavě, nejsou Češi. My jsme to mohli odbýt jedním jediným „ne“ a pak už ku spokojenosti těchto kritiků mlčet. Za „naše“ výroky může Evropská unie sama, a to svým nátlakem. Když je děvče osloveno nabídkou amanta, jenž mu není ani trochu sympatickým, řekne „ne“, je-li tímto obtěžováno soustavně, odmítá soustavně též, odmítání nabírá na razantnosti a může skončit třeba i u soudu. A když se nám „evropský amant“ vnucoval a vnucuje se svými neustále rostoucími kvótami, nemůže se současně divit řečem mířícím proti tomuto. Ať si tu tudíž Evropa sama zamete před svým prahem a nadává leda tak sama na sebe, k čemu nás to dotlačila. Namísto tichého přijetí pár uprchlíků, kteří k nám snad dříve chtěli, má to, co má.

Podle stejných kritiků pak též naše policie často rezignuje na svoje povinnosti a vůči těm, kdo podněcují k nenávisti vůči národu, rase či etnické skupině často ani nezahájí trestní stíhání… Těžko posoudit, nakolik tomu tak opravdu je. Ovšem co kdyby byli naopak souzeni všichni, kdo otevřou ústa a řeknou, že se jim to a to na těch druhých nelíbí? Nebyl by nás hodnotící elaborát pro změnu plný toho, jak je u nás potlačována svoboda projevu, jedno z nezpochybnitelných demokratických práv? Nebyli bychom označeni za nějakou nedemokratickou banánovou republiku, diktaturu? Zejména když je tu už i tak vidět, jak jsou poháněni před soud třeba realitní makléři, kteří si dovolili nenabídnout nabízenou nemovitost na přání někoho jiného – jejích majitelů – nechtěným adeptům na pronájem. Není tu snad vidět, kolikrát se v novinách objevuje preventivně raději jen „naši spoluobčané“ nebo ani to ne, jen aby se někdo necítil větší konkrétností dotčen a nestěžoval si, protože by to neprošlo?

Máme prý ještě co dohánět i v otázce ubytoven, kde se nabízí podřadné bydlení za přehnané sumy. Ovšem zde se již neupřesňuje, co že tady máme zlepšit. Zda lidem z těchto sebrat onu nevhodnou střechu nad hlavou a v rámci sociální spravedlnosti se všemi ostatními je vyhodit na ulici, aby se neměli nezaslouženě líp než jiní, platit za ně ještě více nebo – a to určitě evropští kritici zamýšleli – jim náhradou sehnat byty rovnocenné s těmi, jež si jiní koupili a platí z pracně vydělaných penízků svých. Tudíž těžko říci, jsa jsme nabádáni, abychom diskriminovali tak či onak a tudíž takovým diskriminováním nediskriminovali.

Ovšem konečně jsme též jednou byli „Evropou“, byť jenom velice opatrně, pochváleni. Za to, že jsme my Češi dosáhli v oblasti boje s rasismem určitého pokroku. Přijali jsme totiž jakýsi zákon proti diskriminaci a našim úřadům se prý daří bojovat s extremisty. Avšak obavy prý, třeba kvůli nedostatku pravomocí veřejného ochránce práv a rasové diskriminaci v přístupu k bydlení, přece jenom přetrvávají.

A tak jsme lepší, avšak stále ještě špatní. Případně stále ještě špatní, ale už jakž takž lepší. Hurá! Už jenom důstojně ubytovat na státní náklady imigranty, zaměstnat i ty, komu se nechce vůbec dělat, dát stejné peníze všem a raději více těchto některým jistým nezasloužilým, usmívat se na všechny odlišné barvy pleti, vyznání a obsahu trestního rejstříku, už jenom i ty nejdutější hlavy dostat na univerzity a držet ústa a krok a budeme možná i pochváleni. Možná…