O omlouvání se

Už jako malé nás učili, že provedeme-li nějakou nepřístojnost, velkou stejně jako malou, měli bychom se omluvit. Někdy nás pak k omluvě přiměl vliv okolí, někdy ale už i samotný v nás vypěstovaný pocit, že tohle jsme dělat neměli.

A tak jsme se omlouvali. Většinou proto, že byla omluva na místě, někdy třeba i zbytečně, ale omlouvali jsme se. Byla to slušnost a snad nikdy se nestalo, že by jeden omluvou něco zkazil. Vesměs právě naopak.

Ovšem dnes je, alespoň nakolik kolem sebe mohu pozorovat, jiná doba. Úplně jiná doba. Dnes není omluva zřejmě dávno tím, čím bývala. Tedy tím prvním a nejjednodušším prostředkem, jak urovnat to, co nebylo tak docela v pořádku; a leckdy prostředkem dostačujícím. Kdysi se jeden omluvil a nejednou to stačilo k tomu, aby vše bylo zase v pořádku; zatímco dnes se zkrátka raději hádáme, soudíme a třeba i nabízíme odměny z vlastní kapsy, než abychom přiznali, že se chybovalo a prostě řekli „pardon“. Což můžeme vidět jak u našich prosťáčků, tak u nejvyššího z našich politických reprezentantů.

A když se tak v dnešní době někdo omluví, dočká se nejednou toho, čeho se ti omlouvající se za mého dětství vesměs nedočkávali. Až tak daleko jsme to dopracovali. Někdo se pokusí urovnat zřejmé pochybení omluvou a namísto naděje na odpuštění se dočká pravého opaku.

„Měli by se za svou omluvu stydět,“ říkají dnes ti, kdo by se spíše měli stydět sami za to, že je jim omluva proti srsti. Nejen že není omluva omlouvajících se akceptována, ale ještě ti, kdo ji neuznávají, roznesou omlouvající se v médiích na kopytech a nakydají na ně špínu, za niž se od nich omluvy sotva někdo dočká.

A tak jsem mohl v posledních dnech číst v médiích to, čemu se za „minula“ říkávalo štvavá kampaň. Mohu číst nejednou nechutnou kritiku těch, kdo si troufli se omluvit, ačkoliv tito se prý dokonce ani neomluvili, ale pouze vyjádřili politování nad tím, co se stalo. Což sice tak trochu omluvou je, ale tak trochu také není; jak se to vezme.

Brněnské městské zastupitelstvo zkrátka vyjádřilo politování za divoký odsun Němců, za pochod smrti v pětačtyřicátém roce, při němž zahynulo sedmnáct stovek do tohoto nahnaných německy mluvících obyvatel. Vyjádřilo lítost nad těmi, kdo umírali vyčerpáním a někdy byli doprovodem i ubiti či zastřeleni. Deklaraci smíření a společné budoucnosti, jak toto vyjádření bylo nazváno, schválilo čtyřiatřicet zastupitelů; a Brno se tak prý stalo prvním naším městem, kde bylo takto na nejvyšší místní úrovni učiněno.

Zastupitelé pěti politických uskupení vyjádřili upřímnou lítost nad tím, že byli oni lidé přinuceni k odchodu jen na základě uplatnění principu kolektivní viny či stejného užívaného jazyka; nikoliv na základě prokázané viny. Na čemž se tehdy otevřeně podílely i orgány města, za něž se právě tito jejich nástupci omluvili. Totiž vyjádřili politování, chcete-li.

A už se to na tyto dnešní „zrádce“ počalo hrnout. Hned se počal kydat hnůj. Někdy ještě přijatelně zaobalený, někdy nikoliv.

Vyjádření ze strany komunistů bylo „v duchu nejlepších (polistopadových) tradic“, obdobné jako to, čím tito omlouvali a omlouvají své působení za totality socialistické. „Pochod byl reakce na tehdejší dobu a nepřísluší nám ho hodnotit. Měli bychom přijímat dějiny tak, jak jsou.“ Což lze parafrázovat jako „my jsme u toho nebyli, my za to nemůžeme a tak za tím udělejme tlustou čáru, zapomeňme“. Případně „Sudeťákům se omlouvat nebudu“, jak děl jeden z komunistických zastupitelů sám za sebe.

Vlastně stejně zareagovali i sociální demokraté, kteří „u toho také nebyli a necítí tak důvod k odsuzování“.

Občanští demokraté se pak sice nesvezli na levicové vlně, ovšem zároveň zjevně nezatoužili být propíráni médii jako „vlastizrádci“ a tak se omezili na to, že něco takového se přijalo už v roce 2001 a oni necítí potřebu se omlouvat „při každém výročí odsunu“.

A čím výše se tento počin brněnských radních na politické scéně vyškrábal, tím hůře dopadl.

Jihomoravský socdemácký hejtman prohlásil cosi ve smyslu, že „politika nemá hodnotit a interpretovat historii a je mu líto, že nové vedení města podlehlo tomuto pokušení“; ač já osobně neznám jedinou polistopadovou politickou sílu, jež by historii, minimálně tu komunistickou, nerozpitvávala a nezaujímala k této svá stanoviska jako o závod. Pan hejtman pak zároveň dodal, že k usmíření musí být vždy dva a že nám se dosud taky nikdo neomluvil; v čemž sice možná má – nemám o tomto dostatečný přehled – kus pravdy, jenže současně platí, že někdo vždy musí podat ruku jako první, bez čehož k podání rukou nikdy nedojde. A odmítat vyjádření lítosti nad vlastním prohřeškem jenom proto, že ti druzí to neudělali dřív,… A kdo sleduje nedávné dění kolem sudetoněmeckého landsmanšaftu, sotva může tvrdit, že tento vůči naší zemi neudělal žádný vstřícný krok.

A o tom, co se včera v této souvislosti objevilo v médiích o sociálnědemokratickém místopředsedovi Senátu Škromachovi, se snad ani rozepisovat nebudu. Názor, že by se ti brněnští kolaboranti měli vypráskat (za který se později sice omluvil, ale slovo je jako vystřelený šíp, jenž už nelze vzít zpět), a lajk u komentáře, že „Němčouři se neměli odsouvat, ale postřílet“… To už se vážně nelze divit, že Brňané podávají ruku k usmíření jako první. Nebo si snad vážně někdo myslí, že by se k panu Škromachovi a jemu podobným po tomto hrnuli Němci proto, aby se s ním usmířili? Nebo se mu snad dokonce omluvili?

A tak nemalá část brněnských radních podala ruku k usmíření. A nebude v žádném případě jejich vinou, jestli po výlevech těch ostatních nepřijde stejné gesto z druhé strany hranic. Protože to ne ti litující mají pěkný kus žluklého másla na hlavě.