Nic proti „našincům“…

Už od víkendu je naše zpravodajství zavaleno jedním jediným tématem. Ať člověk zvolí kteroukoliv z televizních stanic či jiné médium, může si být jist, že tam na něj čeká „Paříž“. Tedy ta hrůza, jež se tam odehrála.

Ano, je to hrůza, nepopírám. Došlo tam k řádné tragédii, s jakou se našinci jen tak nesetkávají nebo aspoň doposud nesetkávali. Kterýmiž našinci nemyslím pochopitelně jenom nás či Francouze, ale občany Evropské unie vůbec. Je to tragédie, která se stát neměla.

Zaměstnává nás tato v podstatě stejně jako New York po památném 11. září, ač je přece jenom notně menšího rozsahu. Co se počtu obětí i rozsahu škod týká. Došlo k nevinným obětem a ty si soucit zaslouží. Jednoznačně. Nelze nic namítat. A také nic nenamítám.

Jenže…

Onen útok v Paříži nezůstal ojedinělý. Bohužel. Pouhých pár dní poté následovaly další dva sebevražedné útoky. Jiné sebevražedné atentátnice připravily na tržišti o život patnáct lidí a nejméně šedesát dalších zranily a nastražená bomba zabila dvaatřicet a zranila asi osmdesát lidí. A víte o tom? Možná ne. Tedy nejspíše ne. Nebo už zase ne. Protože to se zmínilo jen ojediněle a jen tak úplně na okraj, bez zájmu. Protože…

Protože něco tak podobného oné tragédii v Paříži se v tomto případě odehrálo v nigerijských městech.

A je mi z toho poněkud divně na duchu. Kolem Paříže se dělá takový (nepopírám, že vcelku oprávněný) humbuk a u Nigérie to spravil ojedinělý kratičký článek tohoto typu: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/dva-sebevrazedne-utoky-na-trhu-v-nigerii-si-vyzadaly-tri-obe/r~577fc8fc8e1b11e58c6b0025900fea04/. A u jiných leckdy ani to ne.

Jako kdyby…

Jako kdyby platilo i dnes něco podobného tomu, co většina z nás zná už jen zprostředkovaně. Třeba z filmu Habermannův mlýn. Kde jeden z antihrdinů naprosto vážně pravil, že „jeden německý život má hodnotu deseti životů českých“.

Případně jako by leckde dokonce platilo údajné Stalinovo „smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika".

Jako kdyby život Francouze měl daleko větší váhu než život nějakého Nigerijce či příslušníka jiného národa, který za víc než nanejvýš okrajovou zmínku nestojí. Kvůli kterému nás média vzrušovat nebudou.

Což není nic proti pařížským obětem. Jen by se podle mě mělo měřit všem stejným metrem. A všichni ti, kdo nám den co den kážou o lidských právech těch nebohých prchajících k nám z jiných koutů světa, ti ombudsmani, ministři pro lidská práva a jim podobní najednou mlčí a sladce spí na vavřínech.

Směl-li bych vědět proč?