Sbírat se dá leccos. O těch chudácích, jimž internetová konkurence notně komplikuje jejich počínání, tedy filatelistech, už tu řeč byla, ovšem poštovní známky nejsou ani zdaleka to jediné, co lze sbírat.
A tak existují kromě filatelistů i lidští tvorové těmto dosti podobní, zvaní numismatici. Tito jsou úplně stejní v tom, že rovněž dokážou prosedět celé hodiny někde v koutečku, zaujati pozorováním své sbírky, jež má někdy nevyčíslitelnou a někdy naopak i zcela zanedbatelnou hodnotu. I tito se často nezdráhají pachtit světa kraj, jen aby si odtud přivezli nějaký malý přírůstek do své kolekce, i tito jsou schopni udělat mnohé, jen aby měli více těch svých koleček, za něž jim obvykle už v žádném obchodě nic neprodají. I tito dokážou utratit velké peníze za tyto malé peníze. Avšak tito mají na rozdíl od filatelistů výhodu v tom, že jim pokles počtu objektů jejich zájmu rozhodně nehrozí – protože pokus o vymýcení peněz, tedy komunismus, se neosvědčil a nezdá se, že by s ním chtěl ještě někdy někdo experimentovat.
Numismatik je zkrátka člověk, který sbírá mince. Přičemž však ne každý, kdo mince sbírá, numismatikem v pravém smyslu slova je. Protože dítko s prasátkem obsahujícím pár exemplářů ušetřených z kapesného nebo dejme tomu bezdomovec, sbírající mince ztracené na veřejných prostranstvích, nejsou tímto druhem sběratelů. Numismatikem je totiž ten, kdo sbírá mince pokud možno unikátní, staré a vyražené ze vzácných kovů. Takové, jaké na rozdíl od platné měny pokud možno nikdo nemá, a klidně i jakékoliv kazové, což se tu toleruje na rozdíl od mincí v oběhu, jež jsou proklínány, pokud nám je po poškození odmítně přijmout automat na cokoliv. Ovšem sbírány mohou být klidně i kousky bezcenné, u nichž jeden nikdy neví, nestanou-li se vzácnými třeba za časů praprapotomků; až stovky milionů lidí podobné exempláře poztrácí a začnou se tak nedostávat a nepoměr nabídky s poptávkou zvedne cenu.
Numismatici jsou od normálních lidí odlišní i v tom, že své mince chtějí vlastnit a nikoliv utrácet. Neshánějí své mince proto, aby si za ně něco pořídili. Na rozdíl od dětí nevrší své drobné, aby je pak rozfofrovali někde na pouti, v hračkářství či cukrárně, na rozdíl od jedinců klečících na chodníku vedle klobouku, do kterého může veřejnost přispět almužničkou, neskončí numismatická sbírka někde ve výčepu nebo v drogérii nabízející lahodný drink jménem Okena. Numismatikem není ani ten, kdo se pro drobné noří do kašen v turisticky zajímavých lokalitách, ani ten, kdo vykrádá všemožné pokladničky.
A sporné je to vlastně u malých dětí s jejich prasátky. Jistě, tato v pravém smyslu slova numismatiky nejsou, jenže vlastně tak trošičku i mohou být. Takže bychom se v případě těchto mohli ujednotit třeba v tom, že se jedná o „numismatické sazeničky“, z nichž možná jednou praví numismatici vyrostou. Anebo také ne.
Praví numismatici se poznají podle toho, že své mince neukládají ani do kapes, ani do peněženek, ani na konta, ale výhradně do alb. A mají-li jejich exempláře vyšší hodnotu nebo jejich příbuzní a blízcí špatné morální vlastnosti, jsou tyto ukládány též do různých trezorů.
Další charakteristickou vlastností numismatiků je to, že mince nejenom vlastní, ale také o nich leccos zajímavého ví. Nejen to, kde k nim přišli, ale i to, odkud ta jejich kolečka pocházejí, za čí vlády platila, co se v té době odehrálo v jejich pravlasti,… Nejednou dokážou o svých penízcích vyprávět až do doby, kdy je začne rušit posluchačovo chrápání.
A hlavně – numismatici by nedali své drobné miláčky nikdy z ruky. Leda tak ještě v případě, že by za ně dostali ještě vzácnější miláčky jiné. Nejeden ze zarputilých numismatiků pak při loučení se s některým ze svých unikátů zapláče dokonce více než na pohřbu své tchýně. A leckdy je nejen nedají, ale ani nedají z ruky, nepůjčí. A pokud snad ano, můžete si být jisti, že z vás nespustí oči, abyste snad nedej bože…
Numismatika kvete v každém věku, nikdy není pozdě s touto začít. A je přitom zcela lhostejné, je-li člověk finančně natolik zajištěným, že si může nakoupit mince z nejcennějších, nebo chudáčkem, jenž se zmůže jen na pár skoro bezcenných koleček. Protože třeba naše ještě relativně před nedávnem platící haléřové mince jsou k mání i za babku.
Čímž ve vás nechci vzbudit pocit zmaru, že se numismatiky nikdy nestanete, pokud vaše babička už skonala a za tu vaši babu vám nikdo nedá ani zlámanou grešli.
