Neúspěšná léčba

Člověk je až příliš často na něčem či někom závislý. Někdy to není na škodu, někdy to nejde jinak. A někdy je to také na škodu a jde to i jinak. To poslední platí třeba pro alkohol a jiné drogy. A také i pro leccos jiného.

V případě našeho hlavního hrdiny šlo o závislost… na islámu. Prostě bez tohoto nemohl být. Nebylo dne, aby se tímto nezaobíral, aby si jím – jak už tomu u drog bývá – nedělal dobře. Což nevadilo, dokud byl ve své pravlasti, kde byli „na islámu“ vlastně všichni. A ti, kdo nebyli, si mohli být jisti, že buď záhy budou… nebo možná už záhy jednoduše nebudou.

Jenže pak tento imigroval do Evropy. Za lepším, jak se od samého počátku domníval. Jenže byť si tím opravdu v mnohém polepšil, v jednom nikoliv. A tím jedním bylo právě jeho vyznání.

Protože to původní evropské obyvatelstvo, ta směska křesťanů, rádoby křesťanů a bezvěrců vyznávajících leda tak božstvo jménem peníze, jeho závislost ne a ne akceptovat. Ba chtěli ho i „léčit“.

Způsobů, jak se taková drogová závislost léčívá, je mnoho.

Nejprve zkusili to nejjednodušší. Přemluvit ho. Vysvětlit mu, že to nikomu neprospívá. Že to ztěžuje imigrantovu asimilaci a nedělá to dobře ani těm kolem něj, kdo s ním musí žít. Jenže všechny promluvy byly marné.

I přešli na „těžší kalibr“. Tedy zkusili ho léčit tak, že jej hodlali od jeho „drogy“ izolovat. Že když to nebude mít a zůstane „na suchu“, dá se do pořádku. Jenže i to selhalo. Protože když jeden po něčem nezřízeně prahne, vždy se cestička najde. A tak i v izolaci dokázal najít směr Mekka, z prostěradla si zhotovil provizorní modlitební kobereček a už na své droze ujížděl znova. A to víc než vydatně; až ho to dostávalo na kolena a hlavou div netloukl o zem.

Takže jej poslali na skupinovou terapii. Tedy zařadili ho mezi samé na jeho droze nezávislé lidi. Že když bude mezi těmito, vezme si z nich příklad a bude jako oni. Jenže i toto selhalo. Čím mu byl našinec větším příkladem, tím dříve se tento příklad odstěhoval, jak daleko to jen šlo, a jeho místo zaujal další „závislý“.

A léčba tak byla čím dál tím komplikovanější. Až se nakonec stala nemožnou. Protože když ta droga kolovala všude, když před ní nebylo úniku…

A tak nakonec nezbylo než nad naším závislákem zlomit pomyslnou hůl. Rezignovat. Čekat na to, že se to vyřeší samo. Byť notně neblaze.

Našincům nezbylo než počkat, až nastane poslední den našeho „hrdiny“. Den, kdy to skončilo. Kdy už tento viděl jenom jedinou cestu, jak dál.

Kdy si dal „zlatou ránu“. Kdy se prostě odpálil. A teď se má v onom svém nebi nejspíše jako v nebi. Protože s sebou přitom vzal i pěkných pár nás, na rozdíl od něj nezávislých. Nezávislých na islámu. Což mu prý je tam nahoře přičteno k dobru.