Neskutečný borec

Dvojice stařečků seděla na zápraží svého domu a pozorovala souseda, svého vrstevníka, který se činil na své zahradě v bezprostředním sousedství. Stařenka na tohoto čiperu hleděla se zjevným zalíbením; a měla věru proč. Protože zatímco ona tu se svým dědečkem jenom seděla a naslouchala vrzání kloubů a dědečkovu hekání, jak ho tu bolí, tu píchá a tu ujímá, soused pracoval na záhonech s energií přímo mladickou.

„Proč já si tenkrát raději nevzala souseda?“ pomyslela si babička, ač na sobě nedala nic znát, aby dědečka vedle sebe nepopudila. Stačilo, že ten její ve snaze zamaskovat stud co chvíli na souseda volal něco ve stylu, zda se ve svém věku nezbláznil. Protože takhle se namáhat, to je prý přímo proti přírodě.
Ovšem ač dědeček souseda sváděl sebevíc k tomu, aby zašel posedět a poklábosit, soused ve svém počínání neustával; dřel a dřel.
„Neblázni, vždyť tě trefí šlak,“ volal dědeček na souseda. „Pojď radši na kafe.“
Žádná reakce. Soused se jen protáhl, ukázal své ochablé bicepsy a dál se vrtal v zemi, jako by se nechumelilo. Jen ať si dědek kibicuje. On je frajer, on zastane pořád ještě kus práce.
Popichování nebralo konce, ovšem pracant se nedal zviklat. Lopotil se a lopotil a nejevil sebemenší špetku únavy. Jako by mu bylo o padesát let méně. A teprve když byly zryty všechny záhony, zašel k plotu na kus řeči. Zapálil si fajfku a zbrocen potem začal klábosit o tom, že se dneska nezastaví do večera. Protože musí obdělat zahradu a pak ještě pracovat v domě. To víte, nemovitost je třeba udržovat. Nahodit opadanou omítku, vymalovat a tak…
A než se od plotu posléze zase vrátil ke své práci, neopomněl ještě podotknout, že ho ta práce na zahradě baví a že to vlastně vůbec žádná dřina není. Že je to potěšení.
Odešel se vztyčenou hlavou, aby pokračoval v díle, na něž už by si dědeček a babičkou odvedle netroufli. Protože mají přece už svá léta…
Pak sklidil zahradnické náčiní a zašel do domu, kde ho prý čekala další práce. A byla to pravda. Čekala ho tam pěkná dřina. Dřina spočívající v tom dobelhat se z posledních sil od vchodových dveří do ložnice, kde se bezmocně svalil na postel.
A zatímco tam zoufale hekal, sténal a úpěl, jeho žena ho musela obskakovat, masírovat, dávat mu obkladečky. Přičemž do omrzení omílala své nářky.
„Máš rozum, dědku jeden bláznivej? Stojí ti to vytahování se na sousedy za to? Běda ti, jestli budu muset za tmy zase volat záchranku a platit za tvůj pobyt v nemocnici!“