Nepřeháníme to trochu?

Nejsem odborník na slovo vzatý, ba nejsem ani odborník na slovo nevzatý. A proto to, co zde zazní, může prakticky kdokoliv zpochybnit a nemám právo mu to mít za zlé. Protože mám-li osobně zkušenost s infekcemi, pak tou nejzávažnější byla za dávných časů choroba, ze které jsem se vážně mohl po… Tedy salmonelóza.

Nikdy jsem neměl „to štěstí“, abych chytil ebolu. Protože jsem se s touto tak jaksi nikdy nesetkal. V místech, kde tato byla v uplynulé řádce let doma, jsem se vyskytoval nanejvýš v cirka desetikilometrové výšce nad zemí, kam tento fujtajblík nedokázal vystoupat, a v Jižní Africe jsem na ni nenarazil, a to nejen proto, že jde o zemi, již všeobecně opanoval ebolin rival jménem HIV.
Prostě je pro mne ebola velkou neznámou. Naštěstí.
Jenže zatímco mi tato osobně neznámou je, stejně jako přemnoha lidem v naší zemi mi neznámou není. Aspoň co se jejího šíření v médiích týká. Protože jak jenom proti riziku eboly úporně bojujeme! Jak jenom aktivně činíme opatření, aby se u nás tato náhodou neobjevila, a pokud už ano, pak aby byla potlačena hned v zárodku!
Jistě, je to chvályhodné, že je o naše zdraví dbáno. Jakkoliv se mi však do mysli zároveň přece jenom vkrádají jisté pochyby. Protože vzpomínám i na ony různé „zvířecí“ chřipky, před nimiž jsme také panikařili, než bubina splaskla. Než si někdo namastil kapsy na vakcínách a domněle zázračných preparátech, jež se pak ani nedokázaly zužitkovat. Protože ať počítám, jak počítám, těch pár případů a podezření na ebolu, jež se v celé matičce Evropě vyskytly, z mého úhlu pohledu za ten humbuk nestojí. Zejména je-li vidět, jak ve srovnání s onou hrůzou zvanou ebola „bojujeme“ proti skutečně prokazatelné a zde již rovněž zmíněné hrozbě, jež je daleko reálnější – tedy HIV.
Ale budiž. Je-li tato infekce nebezpečnou, bojujme proti ní. Raději dříve, než abychom pozdě bycha honili. Jenže…
Všeho by mělo být s mírou. A to, co je možno vidět, rozhodně moc na „s mírou“ nevypadá.
Vyčlenit pro rizikové osoby místa ve specializovaném zdravotnickém zařízení, budiž. Sledovat na letištích osoby přilétající z rizikových míst, budiž. Mít je pod kontrolou i po jistou dobu pobytu u nás, i to budiž, jakkoliv by to mohlo potenciálně zavánět i stalkingem. Jenže…
Jenže se domnívám, že onen mediální humbuk provázející tuto nemoc, jež není dávno ničím novým, není na místě. Domnívám se, že zřejmě média nemají žádnou senzaci, do níž by se mohla zakousnout, a tak po čtenářsky jen mírně atraktivních volbách a různých „Bartošových“ došla řada i na chudáka ebolu. Protože o ní nikdo nic moc neví a dá se tudíž vymyslet tolik spekulací! Tolik jich už zaznělo a tolik se jich dozajista ještě vyrojí…
Než to přestane být podobně jako třeba „Ukrajina“ senzací. Než to „vyšumí“.
Dokážu se smířit s lecčím. Třeba i s tím, že „nevyšumí-li“ to, budu někdy v létě příštího roku na pražském Vaškově letišti tak jako nově nyní vyplňovat i já takzvanou příletovou kartu, bude mi tam bezdotykově měřena teplota (zvládl jsem to kdysi v Johannesburgu, proč bych to tedy nezvládl i v Praze) a v krajním případě si pohovím o dovolené mimo moře i na infekčním oddělení Bulovky. Protože co by, kdyby…
Jenže by alespoň média měla mít rozum. Byť jak známo žádám nemožné.
Protože zkuste pak třeba jako já dnes uklidňovat mé školní dítko. To, jež mi před pár měsíci dokonce sesmolilo „Liebesbrief“, zda bych mu neposlal pohlednici z Jižní Afriky. A jež dnes tak úpěnlivě prosilo se slzičkami na krajíčku, ať už do té Afriky nejezdím. Když je tam ta hrozná ebola…
Zkuste takovému desetiletému mrňousovi, jenž si za pár let z důvodu neznalosti dost možná vůbec nepoloží kdysi tak „ebolovsky“ závažnou a dodnes vlastně aktuální otázku „víš, s kým spíš“, vysvětlit, že je to totéž jako říkat, že nemám jezdit do Španělska, protože tam bojují ukrajinští separatisté…