Sotva jsem ji poprvé uviděl, padla mi do oka. Tedy ne že by mi do něj žuchnula, protože to bych tu už nebyl, ale myslím to tak, že se mi zalíbila. A to náramně. A kdybyste ji jen viděli! Jak tam stála… tak samotinká! Nikde nikdo, kdo by ji ochránil, kdyby se snad stalo něco nemilého.
Stála tam na ulici, ale rozhodně ne proto, že by se nabízela každému, kdo by po ní zatoužil. Naopak - byla nedostupná všem kolemjdoucím, jakkoliv vyzývavě působila. A právě ona její nedostupnost ji činila pro mne tak zajímavou, přitažlivou, atraktivní.
Ovšem pochopitelně nejen svou uzavřeností mne zaujala. Protože kdyby byla ošklivá, ani bych si jí nevšiml. Jenže ona ošklivá nebyla. Vůbec ne. Naopak. Byla krásná, až zrak přecházel. A tak jsem kolem ní nemohl jednoduše projít bez povšimnutí.
A jak jenom se svým vzhledem kontrastovala s onou nudnou, šedivou ulicí! Čisťounká, nově obutá, nedotčená. Přímo jako by mne chtěla svádět. Jako by říkala: „Vezmi si mě. Chci být jenom tvá.“
A já tam stál, oněmělý úžasem. Po takové jsem celý život toužil, takovou jsem si vysnil už hodně dávno. A nyní jsem ji ke svému překvapení našel. Tak náhle, tak nečekaně.
Nemohl jsem nepropadnout jejímu kouzlu, musel jsem ji stůj co stůj mít. Bylo to silnější než já.
A tak jsem se k ní zvolna a nenápadně přiblížil a zvědavě si ji prohlížel. A protože jsem nikde nespatřil žádného soka v lásce, rozhodl jsem se, že bude mou. A že si ji vezmu, bude-li mi osud příznivě nakloněn.
A tudíž jsem k ní přistoupil a za chvíli už byla mou. Neodolala mi. A tak jsme nakonec skončili u mě doma, kde jsme si své společné chvíle přímo úžasně užili. A užívali bychom si spolu dodnes. Kdyby mě nějaký žárlivec neudal.
Jenže udal. A proto je ona nenávratně pryč a já jsem tady. Ale nikdy na ni nezapomenu. Protože to byla taková láska!
Opravdu nic jiného než upřímná láska. Vzal jsem si ji z lásky. Tak neříkejte, že jsem ji ukradl. Tu zánovní škodovku.
