Nejen o Noemovi

Na nebi se počala stahovat temná mračna a Noe se jak známo pustil do díla. V předtuše učiněné globální katastrofy počal budovat svoji proslulou archu, maje v úmyslu učinit něco vskutku významného pro všechny.

Sbil z klád své plavidlo a počal do něj povolávat všechny tvory, co jich tehdy v okolí bylo. Od každého druhu hezky jeden párek, to aby se tito mohli v budoucnu milovat a množit. Ani víc, ani míň; neboť jeho loď nebyla nafukovací a nemohl riskovat, že se následně neudrží nad vodou. Někteří z tvorů nalezli své místo v podpalubí, jiní na palubě, další na kapitánském můstku. Nu a ptáci a opice se uvelebili až na samotném vrcholku stěžně, odkud měli ten nejlepší výhled ze všech.

A měl to Noe věru jen tak tak. Když nakládal poslední z tvorů, kteří měli sdílet jeho loď, sahala mu už voda až po krk; a kdyby ještě chvíli zaváhal, mohlo být už pozdě. Sám se nalodil až právě ve chvíli, kdy se do těsné blízkosti přivalila veliká černá vlna. Zdvihl kotvy, utěsnil všechny škvíry, jimiž ta záplava mohla proniknout dovnitř, a plulo se. Vstříc budoucnosti, jež nebyla beznadějnou. Opice sice v lanoví vřeštěly, že krutý Noe nechává za sebou tonout mnohé tvory, na něž se nedostalo, papoušci to po nich papouškovali, ale co tito zmohli, když byl kapitán Noe přesvědčen o tom, že už víc udělat nemůže! Že zachránil všechny, pro koho se mu dostávalo životního prostoru, a šmytec!

Noe nepovolil. A lidstvo i živočišstvo tak byly díky němu spaseny. Za což je tento mořeplavec dodnes veleben. Protože díky němu jsme tady; dá-li se tedy povídačkám o tomto věřit.

Ovšem jak málo scházelo a také jsme tu vůbec být nemuseli! Mohl se ten příběh totiž počít ubírat i docela jiným směrem. Jakým, ptáte se mě?

Tímto:

Noe sbil z klád své plavidlo a počal do něj povolávat všechny tvory, co jich tu tehdy bylo. Od každého druhu hezky jeden párek, to aby se tito mohli v budoucnu milovat a množit. Ani víc, ani míň; neboť jeho loď nebyla nafukovací a nemohl riskovat, že se tato následně neudrží nad vodou. Někteří z tvorů nalezli své místo v podpalubí, jiní na palubě, další na kapitánském můstku. Nu a ptáci a opice se uvelebili až na samotném vrcholku stěžně, odkud měli ten nejlepší výhled ze všech.

Noe měl věru co dělat, aby dosáhl svého záměru. Vzápětí po nalodění se totiž přivalila veliká černá vlna, jíž všichni na palubě jen o vlásek unikli. Zdvihl kotvy, utěsnil všechny škvíry, jimiž ta záplava mohla proniknout dovnitř, a chystal se vyplout vstříc šťastnějším zítřkům. Ovšem běda! Opice vysoko v lanoví vřeštěly, že krutý Noe nechává za sebou tonout mnohé tvory, na něž se shodou neblahých okolností místo na arše nedostalo, papoušci to po nich papouškovali, a Noe se jimi prostě nechal zmanipulovat. Nebo ukecat, přitlačit ke zdi, zahnat do kouta. Ač byl Noe osobně přesvědčen, že už více udělat nemůže, že je jeho plavidlo beznadějně plné, přibral ještě od každého druhu jednoho samce, kdyby snad ten už naloděný nebyl co k čemu. A taky od každého druhu ještě jednu samičku do foroty. Pak bylo podle zmíněných opic třeba multikulturně naložit i celé stádo dalších zeber, neboť každá měla jiné pruhování, v předtuše pytláctví bylo žádáno přibrání velkého počtu afrických slonů a nosorožců, aby pak nic nepřišlo nazmar, mělo být naloženo i povícero všemožných mrchožroutů. Opice na stěžni ječely něco o právu všech na důstojný nebo aspoň holý život a žádaly, aby byl ještě naložen tu ten a tu onen tonoucí tvor, který neměl ani stéblo, jehož by se chytil. A ptáci usazení na plachtách opicím přizvukovali a též žádali, aby byli na archu naloženi ještě další a další tvorové, jež k bokům lodi tonoucí přinášely vodní proudy.

A Noe poslouchal a vítal na palubě nové a nové tvory. Nedbaje nejprve toho, že současně z důvodu tlačenice tu a tam někdo ze zde plánovitě naložených na druhé straně z lodi vypadl, a posléze i toho, jak výrazně se plavidlo ponořovalo.

A pak, mohu-li citovat klasika, vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola. A archa šla ke dnu. I se všemi, kdo na ní byli, kdo se vesměs nedokázali sami odrazit ode dna a byl s nimi tudíž ámen. Z těch, kdo měli dát přežít zdejšímu tvorstvu, nezbyl nikdo… až na ty sedící vysoko na stěžních, které zůstaly jako jediné čnít z hluboké kalné vody. Tedy až na ony humanistické opice a ptáky.

Posuďte sami, která z těchto variant byla lepší. A která varianta je lepší dnes, v době, kdy jsme opět na „arše Noemově“. Kdy jde o to, spasíme-li to nejpodstatnější pro svou existenci nebo budeme „humánně“ nabírat a nabírat, dokud se v oné černé záplavě neutopíme všichni do jednoho.

Tedy až na ty tam nahoře. Ty ptáky a vopičáky, co nám chtějí přikazovat, abychom přijímali, přijímali a zase přijímali. I ty, kdo nejsou „potřební“, kdo budou jen přítěží, jež nás snadno stáhne ke dnu.