Nedivte se mé nedůvěře

Je dost těch, komu už jsem se znelíbil, a ještě více těch, kterým bych se býval znelíbil, kdyby mě bývali byli znali. Jenže neznali a neznají, a tudíž mne nemohli doposud přibít na pranýř. Za ty moje názory…

Ovšem nemohu si pomoci. Ať slyším od kohokoliv cokoliv krásného, byť i sebekrásnějšího, zdráhám se tomu uvěřit. Nedůvěra mne pohlcuje, byť by prý neměla. To když mi aspoň lidumilové z profese stejně jako ti ryze amatérští říkají, abych se nově příchozích do vlastí českých, tedy imigrantů, neobával.

Je mi tvrzeno, že tito nepředstavují bezpečnostní riziko. Ovšem je mi to tvrzeno i ve chvílích, kdy se to ve Francii mydlí s Araby, a dokonce tomu tak bylo i ve stejný den, kdy německé komando zatýkalo v mešitě na svém území přívržence extremistů verbující u Germánů bojovníky pro islámský stát. A těžko v takových okamžicích věřit, že mám mít pocit bezpečí, že jsem a budu v suchu. Ani s alwayskami bych se tak necítil.

Říká se, kterak se migranti v nové vlasti pídí v první řadě po práci, aby sebe a své rodiny zaopatřili poctivým a čestným způsobem. Čemuž mám věřit, avšak ne a ne uvěřit. Zejména když mi zároveň sám německý (a tudíž migranty nejzavalenější) ministr přes média sděluje, že jen jeden z deseti imigrantů je schopen si u našich západních sousedů hned po přijetí najít práci.

Je mi tvrzeno kdeco pozitivního. Vyjma HIV, o němž se stejně jako o jiných zdravotních rizicích vesměs mlčí, mlží nebo se tato otázka lakuje na růžovo.

Jenže já prostě nevěřím. Protože lidé se umí velice dobře přetvařovat, umí skvěle používat mimikry, jež je nejednou velice těžké, ne-li zhola nemožné, prokouknout. Což vím i z osobní zkušenosti.

Protože znám z minulosti jednoho učitele. Pracoval tehdy už devátým rokem na jedné a téže naší škole, měl vysokou školu a pocházel z rovněž všeobecně intelektuálské učitelsko-doktorské rodiny. Nikdy nebyl, což platí doposud, ani den nezaměstnaný. Měl svůj vlastní byt, měl stotisícové úspory, čistý trestní rejstřík. Ba prošel i sítem důkladného prověřování žadatelů o tehdy povinné americké vízum, jež bez problémů získal na celých deset let dopředu a v této zámořské velmoci o dovolené opakovaně i pobyl. A při pohledu na něj by nikdo nepojal ani špetku pochybností, je-li tento většinovým našincem.

A přesto se po neznámo jak důkladném zjišťování dospělo k udivujícímu poznání. Přišlo se na to, že je to „Rom, který chce zůstat v Kanadě“. Ač to ani sám dotyčný nepociťoval a nikdy by mu to ani v nejzmatenějším snu nevytanulo na mysli.

Ale stalo se. Přišlo se na to. Tedy „přišla na to“ kanadská ambasáda v Praze. Nevím jak, ale dospěla k tomuto závěru. Před třinácti lety, když jsem tam (zbytečně) žádal o kanadské vízum. Ano, ten dotyčný jsem byl já.

A pak věřte imigrantům! Když jsem dnes už hodně přes dvacet let na stále stejném působišti, sjezdil jsem světa kraj, našetřil jsem si tu obstojné jmění i pořídil nemovité statky… A přitom jsem tažný cikán.

A jak můžu věřit imigrantům, když už nemůžu věřit ani tomu, co vím sám o sobě? Protože mne by toto odhalení v životě nenapadlo. A lidi kolem mne, příbuzenstvo nevyjímaje, jakbysmet.