Narazila na něho v pozdních večerních hodinách v jednom z odlehlých a temných koutů zdejšího parku. Tedy přesněji nenarazila na něj, pouze jej tu potkala. Postával tu a nepůsobil zrovna dobrým dojmem. Spíše to byl od pohledu kříženec zločince, vagabunda a úchyla. Tedy přesně ten typ, jenž se dá na odlehlých a potemnělých místech občas očekávat.
Dívčina, jež by tudy rozhodně nešla, kdyby nemusela, z něho neměla dobrý pocit, a to oprávněně. Protože kdyby se k ní chtěl tisknout její milý, to by byla jiná, jenže když se k ní začně lísat takovýhle… jak jen to říci? To je jiná.
Byla by se nejraději dala na útěk, ovšem ku své nelibosti cítila, jak jí nohy zkameněly a nebyly schopné se odlepit od země. Byla by křičela o pomoc, jenže její hrdlo bylo stažené náhlou úzkostí. Chtěla by se dozajista i bránit, jenže nebyla vůbec zdatnou v oboru sebeobrany a navíc byl muž proti ní o poznání větší, svalovec a raubíř, v souboji s nímž by neměla sebemenší šanci.
Co zbývalo ubohému děvčeti? Kolem panovalo hrobové ticho a naděje na dovolání se pomoci byla čistě iluzorní. I zvolila zřejmě to nejmenší ze všech zel. Podvolí se mu a bude doufat, že se vše obejde bez zbytečných komplikací. Třeba se ten úchyl rychle uspokojí a zmizí, aniž by jí ublížil ještě i jinak.
A tak se pranic nebránila, když jí sundal bundu, neprotestovala proti svlékání svetru, ani nemukla, když z ní stahoval tričko,… Prostě neučinila nic, a to ani ve chvíli, kdy z ní byl svlečen poslední kousíček oděvu. A pak už bylo pozdě. Protože došlo k… něčemu možná daleko horšímu, než čekala.
Protože onen muž nebyl žádný zvrhlík. Byl to… docela obyčejný zloděj. Což ale zjistila teprve ve chvíli, kdy se dal s jejím šatstvem na zběsilý úprk.
