Nastala středa a spolu s ní totéž, co je tam pro středu zřejmě již odedávna tradičním. Byť i poněkud specifickým, protože se v oněch končinách jinde – nakolik vím – odehrávají tyto akce spíše hned na počátku či konci týdne.
Tady se ale toto fyzicky náročné klání odehrávalo právě ve středu. V tomto případě letošního třináctého července. Kdy nastal nejprve v ranních hodinách „den otevřených dveří“ snad ve všech domech lemujících ulice široko daleko, odkud jejich obyvatelé vynosili ven bílé, černé a modré pytle, aby k nim posléze přiklusali „předzávodníci“, vlastně hledači štěstěny, toužící mít z toho též něco, než nastoupí hlavní borci.
Kteří se objevili kolem poledního.
Na trať vyjel „předjezdec“ určující trasu a za ním následovali dva vedle sebe běžící borci. Sportovci mající před sebou další ze svých testů fyzické zdatnosti, již museli jako vždy v tento den prokázat, ba snad si přímo sáhnout na dno svých sil. Protože ono absolvovat tento běžecký závod ulicemi města určitě nebylo jenom tak.
Krátký sprint, předklonit se, uchopit tu malou a tu klidně i přímo obří kouli, vyhodit tuto do výše a klusat dál. Předklonit, narovnat se, hod jako při košíkové, pouze s tím rozdílem, že zde se nevrhalo lehkým míčem, ale jeho zřejmě daleko těžší imitací. Trefit přesně vymezený terč nebo se zdržet opakovaným „trestným hodem“, kteroužto ztrátu času bylo následně třeba nahnat o to rychlejším sprintem vpřed.
Předklon, hod, sprint, předklon, hod, sprint. Hod do snad tří-, snad čtyřmetrové výše, ne méně. A hod přesný a co možná nejopatrnější, protože každé minutí cíle, každý špatný zásah by se vymstil. Zejména došlo-li by při něm k protržení metané nadité plastové koule.
Závod to byl od samého počátku vyrovnaný. Oba běžci klusali bok po boku, žádný nezůstal dlouho pozadu ani nevyrazil příliš rychlým tryskem vpřed. Nesváděli totiž boj jeden s druhým, ale pouze s neúprosným časem. Nesměli zůstat pozadu za vedoucím vozem, protože by ztratili daleko více než naději na nějaké medailové umístění. Ztratili by pravděpodobně existenci a budoucnost.
A tak proběhli i mou ulicí a zmizeli za nárožím. A byť jsem toho už svědkem nebyl, jsem si jist, že nakonec doběhli do cíle, aniž by bylo vítěze a poraženého. Protože nebylo důležité být první, zvítězit, ale…
Naházet všechny ty plastové pytle na korbu nákladního auta, aniž by se jejich chudinou nejednou předem prohrábnutý obsah vysypal na asfalt. Aby bylo jihoafrické město George zas na týden čisté.
Pro mne se tam stali tito exotičtí běžci učiněnými „borci na konec“. Tito dva za nákladním autem běžící a týden co týden si takto počínající jihoafričtí popeláři.
