Migranti se obětovali. Pro nás

Člověk by si myslel, že tím, že někoho navzdory jeho vůli zavřeme a budeme hatit jeho záměry, získáme nepřítele. Že nás někdo takový nebude mít rád a nejspíše nás bude přímo nenávidět. Možná i na život a na smrt.

A zdálo se, že je tomu vskutku tak. Protože jak už jsem tu nedávno zmínil http://pondelik.blog.idnes.cz/c/483565/bojim-se-co-bude-nasledovat.html, ilegální uprchlíci zadržení na našem území a před deportací zpět zavření v Drahonicích si toto rozhodně neměli v úmyslu nechat líbit. Chtěli na svobodu, chtěli na svůj vysněný západ, chtěli svůj vlastní zemský ráj to na pohled na úkor nás, Evropanů.

My jsme však tyto jejich záměry zmařili. Nebo přinejmenším notně zkomplikovali. Protože jsme je zavřeli za vysoký plot, do prostor, jež tak jaksi ani trochu nepřipomínaly paláce s all inclusive. A dokonce jsme jim podobné vrátili do země, kde dříve požádali o azyl a kde měli zůstat, což vyvolalo paniku a fámy, že je vracíme až do jejich nebezpečných domovin.

A tak se tito v Drahonicích vzbouřili. Spílali nám, vyhrožovali, tu a tam si i nějakou tu vlastní zbraň podomácku vyrobili, sebepoškozovali se. Vše marno.

A tak sáhli k poslední dostupné možnosti. Zahájili hladovku. Tedy spíše dietovku, dalo by se říci. Protože tito si pod hladovkou vesměs představovali, že vynechají jedno z denních jídel, že si jídlo nechají namísto stravování se ve společných prostorách nosit na pokoje nebo si objednají něco k snědku u nějaké rozvážkové služby z míst tam vně oplocení. A byli v tomto počínání ochotni pokračovat, i kdyby kvůli té dietce (oni to nemysleli jako vtip) měli „umřít hlady“.

Drželi „hladovku“ a není vyloučeno, že někdo z nich měl i hlad. Protože chtěli svobodu. Chtěli vlastně svým způsobem to, co jsme chtěli i my 17. listopadu 1989. A našinci jim to zatrhli. A nechali je, prchající před válkou, vězením a násilím, i u nás napospas „nové válce a vězení“. Jako by byli oni utečenci nějaká monstra.

Prostě byli tito nevítaní hosté připraveni i trochu zhubnout, jen aby se jim dostalo všeho dobrého, čeho se jim v Evropské unii jenom mohlo dostat.

A teď? Teď se titíž lidé, titíž „drahoničtí vězni“, pro nás obětovali. Zřekli se boje za svá podle nich nezadatelná práva. Obětovali vše, pro co cestou trpěli a za co tu v detenčním zařízení několik dní „bojovali“.

Oficiálně odsoudili teroristické útoky v Paříži a „z úcty k utrpení Evropanů přerušili onu svou hladovku“.

A nyní už zase jedí. Baští za všechny mrtvé a zraněné v Paříži. Tak se obětovali, jen aby ukázali, že jsou na naší straně!

Dokážete si představit větší oběť?