Logický závěr

Těžko říci, jak teď, dlouho před vánočním obdobím, přišel malý Toník právě na toto téma. Možná mu babička přečetla nějakou pohádku, kdo ví… Ale zkrátka ho to napadlo a vrtalo mu to hlavou.

A když takovému dítku něco vrtá hlavou, zpravidla se zeptá. A náš malý hrdina se samozřejmě zeptal též. A sice na to, jak se to vlastně má s těmi čerty. Kdo to je a tak…

Maminka právě měla trochu času a tak na chvíli zapomněla na to, jak tomu je doopravdy, popustila uzdu své fantazii a začala malému vysvětlovat.

Že čerti… To jsou takové postavy, co vypadají úplně jako obyčejní lidé, jako každý z našinců. Akorát nepocházejí od nás. Žijí totiž kdesi v učiněném pekle a mezi nás odtud pronikají, ač nejsou ani trochu vítaní. Člověk je pozná většinou jenom podle toho, že jsou černí jako uhel, protože rohy dokážou zpravidla ukrýt ve svých kudrnatých vlasech nebo pod pokrývkou hlavy, kterou na veřejnosti nikdy nesnímají. Když prý takový čert přijde mezi hodné lidi, nabulíkuje jim všechno možné i nemožné, často lže jako když tiskne, naslibuje hory doly; ovšem ve skutečnosti mu jde jenom o to, aby si získal duše důvěřivců a aby se měl jenom on sám jako v ráji, jímž ve skutečnosti opovrhuje.

Co ještě by k už vyřčenému mohla dodat?

Ano, ještě se o nich dá říci, že neuznávají našeho hodného pána boha, pro nějž mají jen slova opovržení, že se vetřou všude, kam se vetřít dá. Že používají-li snad třeba vidle, pak nikoliv k tomu, aby s nimi pracovali, ale k tomu, aby jimi ubližovali jiným. Že se nejednou objevují provázeni výbuchy a kouřem páchnoucím po síře. Že vyvolávají rozepře mezi dobrými lidmi, že koho jednou schvátí, toho více nenavrátí. A těm, kdo se jim upíší, připraví jen hoře.

Toník si to ve své hlavě nějakou dobu přebíral… a pak položil už jen poslední, doplňující otázku.

„Tak to jsou čerti vlastně ti uprchlíci, viď, mami?“