Každý z nás někdy zažívá chvíle, kdy z nejrůznějších důvodů v nelibosti skřípe zuby. A jednou situací, kdy by člověk skřípal zuby nejpravděpodobněji, je ta, kdy jimi paradoxně skřípat nemůže. Nebo sice může, ale netroufne si. Mluvím o okamžiku, kdy člověka začnou bolet zuby.
Tento druh bolesti prý patří k těm nejnepříjemnějším. Nevím. Ne proto, že bych nezažil bolest zubů, ale proto, že jsem nezažil bolesti všechny a nemohu tak spolehlivě srovnávat.
A tak nás prostě jednoho dne začnou bolet zuby. Tu onen nepříjemný pocit sílí postupně, tu je bleskem z čistého nebe, tu za to může kaz a tu nějaký násilník. Ale ať tak či onak, jedno je jisté – je nám notně nepříjemně.
Rozum nám v takovém okamžiku velí odebrat se do ordinace stomatologa. Zubaře, chcete-li. Jenže znáte to…
Kdo by se hrnul do oněch míst, kde v ústech hvízdá mučicí nástroj zvaný vrtačka? A nejen tento – protože dentisté jsou vybaveni daleko větší kolekcí toho, čím lze člověka v zájmu odstranění bolesti trýznit bolestí!
A tak zpravidla spíše než cestu do zdravotnického zařízení hledáme nějakou cestičku jinou. Méně bolestivou a nepříjemnou, ovšem – jak známo – i méně účinnou. Nebo zcela neúčinnou. Protože jedna paní povídala, že…
A tak dejme tomu kloktáme slanou vodu. Jenže kromě následného pocitu, že jsme si lokli vody v moři, jsme tam, kde jsme byli.
A tak jdeme svařit všemožné bylinky. A byť se říká, že není na světě bylina, aby na něco nebyla, je smutnou pravdou, že na zuby žádná bylina není. Vážně. Ani ty v Becherovce problém nevyřeší, leda že by člověk po její nadměrné konzumaci spadl ze schodů a přitom si bolavý zub šikovně vyrazil.
Pak na čísi radu kloktáme rum a na radu od kohosi jiného tento vyplivujeme dovnitř. Do svých útrob. Úleva se sice možná na chvíli dostaví, jenže nejpozději druhý den je tu naše trápení nanovo. Ba je ještě hůř, protože nás kromě zubů bolí i hlava.
Obětujeme kamenec, po hrstech polykáme tablety, jež nám vnucuje coby zázračné všeobjímající reklama, navštěvujeme léčitele a jiné šarlatány, kteří jsou na rozdíl od minula sice též drazí, ale ne tak jako zubařská péče, přikládáme studené a teplé obklady a nejednou se dáváme i na modlení a slibujeme tomu tam na nebesích, že zbaví-li nás těchto muk, budeme… Je jedno co. Protože nás jich nezbaví. Už jen proto, že je-li, je vševědoucí a ví, že bychom slíbené nesplnili, jakmile by nám otrnulo.
A tak nám jednoho dne nakonec nezbývá než se k zubaři tak jako tak vydat. Není vyhnutí, nejsme-li masochisty. Protože s bolavými zuby zkrátka nic jiného než dentista nehne.
Ozve se kvílení zubní vrtačky, zachrastí jiné mučicí nástroje a člověk usazený v křesle nejednou zakvílí ještě víc než ona vrtačka sama. Sténá se, úpí, ba i slzičky se roní.
Jenže pak je to hotovo a zanedlouho bude po trápení. Bude nám zase tak skvěle, jako už dlouho ne. Konečně můžeme na ony strasti zapomenout a opět užívat života.
Do chvíle, než se nám zase nějaký ten zoubek počne kazit. Než se nanovo začneme pídit po nějakých těch bylinkách a jiných babských radách, jak si ho (neúspěšně) získat na svoji stranu. A tak pořád dokola, dokud nám v ústech zbývá alespoň poslední mohykán.
