Kam zmizel rok 1989?

Pamatuji si tu dobu dodnes. Zřejmě proto, že byla natolik zlomovou a že mne zastihla v tom dost možná nejpříhodnějším věku a období. Tedy ve dvaceti na vysoké škole.

A pamatuji si, zač se v oné době, v tehdejším listopadu a dnech následujících, vlastně bojovalo. Zač a proti čemu.

Byť se tehdy otevřeně nevyslovovalo slovo „kapitalismus“, jež získalo přičiněním soudruhů natolik záporně vnímanou image, že by za něj dost možná většina z nás do ulic nevyšla, šlo již zanedlouho právě o něj. O skoncování s komunistickou diktaturou, o nastolení demokracie, uvolnění mravů… a právě o kapitalismus nazývaný tehdy líbivěji jako tržní hospodářství.

Vycinkali jsme si klíči společnost, v níž mělo platit, že se poctivá práce vyplatí a že se ti nejpracovitější a nejšikovnější budou mít nejlépe. Zatímco lemplové ať si klidně ostrouhají.

Uteklo od těch dob již více než čtvrtstoletí. A nejednou jsme já stejně jako i vy mohli vidět, jak berou za své naše tehdejší ideály.

K moci se dostali spíše než ti schopní ti všeho schopní, lumpárny už dávno vynášejí víc než usilovná práce a poctivec je za blázna stejně jako za minulého režimu, kdy platilo, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.

Z celé slávy nám nezbylo nic než torzo demokracie, dávající nám právo svobodně volit mezi špatným a ještě horším, z kapitalismu nám zbylo jenom to nejhorší, co z něj zbýt mohlo, tedy vykořisťování a životní nejistoty pro ty, kdo neměli a nemají odvahu krást ve velkém.

Máme tedy pokulhávající demokracii a kapitalismus. Ovšem… jak dlouho ještě?

Tuto otázku si kladu nyní, kdy se mi dostal do rukou nejnovější seznam slibů sociální demokracie (https://www.novinky.cz/domaci/423271-cssd-otevira-otazku-zkraceni-pracovni-doby.html). Která už se u nás stihla sice zdiskreditovat dost a dost, jenže zároveň dokázala zkorumpovat tolik voličů, že nám prozatím vládne. A dost možná bude vládnout i nadále. Protože těch, jimž smrdí lopata a kdo se raději nechávají vydržovat jinými, je!

Za poslední tři roky „ekonomického zázraku“ se tato strana provládla až do stavu, kdy musela hořce zaplakat nad výsledky voleb letošních. Která „ale nic neznamenaly“, protože byly pouze komunální a částečně senátní. Zatímco „o to hlavní půjde až příští rok ve volbách, jež dají vzniknout nové vládě“.

A tak zoufalá sociální demokracie slibuje. A dosahuje v tom div ne mistrovství komunistů, zmizelých po památných listopadových dnech v propadlišti dějin.

Co že je nám touto nyní slibováno?

Předně se prý tato strana hodlá zaměřit na situaci zaměstnanců, seniorů i rodin s dětmi. Tedy na lidi, kteří měli smůlu za vlád minulých stejně jako za té poslední sociálně-demokratické. Či spíše asociálně demokratické.

Chce prý, aby se v následujících dvou pětiletkách snížily rozdíly mezi chudými a bohatými. Tedy abychom všichni měli tak jaksi stejně, nebo spíše ještě stejněji než dnes, kdy už i tak patříme mezi nejrovnostářštější národy světa.

Chce prý též dát pracujícím možnost ovlivňovat chod jejich podniků. Aby mohli mluvit do toho, co a jak se bude dělat, a hlavně do toho, jak se bude nakládat s jejich majetkem. Což snad jenom straně samotné nepřipomíná počátek komunistického znárodňování a obsazování továren pracujícími sdruženými v Lidových milicích.

Zreformovat se dále mají i daně, jež mají být nově „progresivní“. Nikoliv ve smyslu kvalitativního zlepšení, ale ve smyslu tom, že čím víc si člověk vydělá, tím více by měl státu i (procentuálně) odvádět. A naopak. Aby u nás zkrátka „zavládla spravedlnost“, aby se „pomohlo hospodářství jak z makroekonomického, tak ze sociálního hlediska“. Že prý když budou nízké platy méně zdaněny, budou chudší pracující ochotněji pracovat a bohatí to vyššími daněmi hravě zaplatí.

Přerozdělovat se pak mají nejen zisky, ale i pracovní doba. Než abychom měli pracující a nezaměstnané, má se těm zaměstnaným zkrátit pracovní doba tak, aby se dostalo práce na všechny, aby všichni pracovali stejně. Pracující se však toho prý bát nemusí, protože zkrácení pracovní doby nemá vést ke snížení mzdy, ta má zůstat zachována. Pracující mají pracovat méně, ale za stejné peníze.

Tím se má pracujícím dostat i více volna na rodinný život, přátelství a komunitu, sport, rozvoj osobnosti… Prostě na to, na co dnes údajně čas nemají.

Školství má zůstat bezplatné, vysoké školy by měly nabízet stipendijní systém, střední školy mají být stupněm, na který ve všech případech navazuje možnost prohloubení vzdělání a kvalifikace. I na učilištích a středních odborných školách se má klást důraz na všeobecné základy vzdělanosti a jazykové vzdělávání, aby jejich absolventi mohli pokračovat ve studiu na vysoké škole, bez ohledu na to, že právě absolventi tohoto typu škol jsou na trhu práce nedostatkoví a spíš než zbytečně sedět na vysoké by měli jít pracovat. Místa ve školce pak mají být garantována pro všechny děti ve věku od dvou let.

Ve zdravotnictví má být posílena kontrola veřejnosti nad hospodařením zdravotních pojišťoven, je prý nutná jednoduchá a přehledná cenotvorba u léků.

Stát musí vlastnit poštu a strategicky rozhodující řídicí systémy a sítě v energetice, dopravě a vodním hospodářství, nemají se privatizovat lesy, zdravotnictví a školství.

A média mají být „pod demokratickou kontrolou“. Mediální a politická moc musí být oddělené, ovšem stát si má ponechat veřejnoprávní média. To aby vláda mohla informovat tak, jak se jí to hodí, ale nikdo z opozičních politiků jí do toho nemohl významněji rejpat.

Ať to čtu, jak to čtu, jen letopočet v kalendáři mne zrazuje od toho, abych začal podle zvyku z mládí provolávat „ať žije KSČ“. Protože vše, co tu zaznívá, mi přímo nechutně připomíná dávný socialismus. Dobu, proti které jsme v listopadu 1989 brojili a nakonec ji měli za poraženou. Zřejmě ale mylně.

Rudý kohout už zase na obzoru roztahuje spáry. A zlatá doba nejspíše nenastává, bude kamenná (https://www.youtube.com/watch?v=PWidnE45k2k).