Dva již více než postarší občané, zjevní manželé na penzi, seděli na lavičce v parku a nemaje čím si ukrátit poslední dni svého žití pozorovali to, co se odehrávalo v jejich okolí. Protože co jiného by taky takoví důchodci měli dělat, že? Když už byly jejich děti dávno z domu, i vnoučata již odrostla a jakékoliv zapojení se do pracovního procesu nepřipadalo v úvahu.
Seděli tu a pozoroval počínání lidí ve svém okolí. A následně o uzřeném i debatovali, protože už dávno byla pryč doba, kdy byli naši stařečci ještě veřejně angažovanými a měli tudíž témat k hovoru dost a dost. Nyní již mohli klábosit snad jedině o tomhle.
„Vidíš támhlety dva?“ zašeptala babička do ucha dědečkovi. Totiž vlastně nešlo o zašeptání v pravém smyslu slova, protože dědovi už dosluhoval sluch a toto zašpitání mu muselo být tedy do ucha téměř zařváno, aby je vůbec zaslechl. „To je hnus, viď?“
Děda si posadil brýle na nos a pohlédl směrem, který naznačovala jeho drahá polovička. A musel jí dát za pravdu.
„Pravda, pravda,“ pravil rozvážně se znechuceným výrazem ve tváři. „Je to hanba, co se u nás dneska děje. To by se za našich mladých let stát nemohlo.“
„Viď? Taky si myslím. Vždyť jen se na tu holku podívej! Může jí být takových dvacet a jak se přitom chová! Drží se toho kluka za ruku a nic bych nedala za to, že ho před chvílí dokonce i pohladila. A vůbec bych se nedivila, kdyby mu někde v ústraní i dala pusu. Taková hanebnost!“
„Fuj! A vem si, že to dělají zrovna tady, kde jsou i děti! Takhle se chovat dokonce i před těmi malými! Vždyť tu droboť ještě zkazí! A nikdo proti tomu nezakročí!“
„A hele na ty jejich vlasy! Jaký on má jenom účes! Jako kdyby ho polili kbelíkem vody. A jak ona si jenom mohla napatlat na vlasy takovouhle hroznou barvu? To je do nebe volající!“
„Pravdu díš. A hele ta její sukně! Jak jenom si něco takového může vzít na sebe? Vždyť je to učiněný hnus! V tomhle se ukázat na veřejnosti! A ty jejich boty! A trička! Kdyby si na ně aspoň nějaké ty záplaty našili, aby nebyli tolik pro ostudu. Ale to ne! Ani záplatečku na oblečení nemají, ani jedno místo oblečení nemají zašité!“
„A slyšíš, jak se vyjadřují? Jo aha, neslyšíš! To máš štěstí. Protože kdybys to slyšel, možná by ses pozvracel! Takový slovník! Kdo to kdy za našich mladých let slyšel, aby někdo mluvil tak jako oni? Tohle přece nemůže být normální!“
„Kdyby aspoň byli opilí nebo zfetovaní! To by člověk snad ještě pochopil. Jenže oni se takhle hrozně chovají v úplně střízlivém stavu. Takže nemají pro své počínání sebemenší omluvu. Hanba jim!“
Takovéto a jim podobné řeči vedl párek stařečků sedících na lavičce, zatímco pozorovaný pár pokračoval ve svých nechutnostech. Ti dva mladí tam stáli a zdálo se, že výlevy stařečků neslyší nebo jejich názory zcela ignorují, nehodlají je brát v potaz. Oba mladí tam stáli dál, jako by se nechumelilo, drželi se za ruce a počínali si jako doposud. Tedy spolu šeptem hovořili a vystavovali všem na odiv svou vizáž. On tu stál ve svých lakýrkách, manšestrových kalhotách s puky, v bílé košili s kravatou a s ulízanými krátce střiženými vlasy, a se zalíbením hleděl na ni, blondýnku v zánovních lodičkách, se sukní sahající pod kolena a blůzkou, která kvůli svému zanedbatelnému výstřihu nedovolovala nahlédnout tam, kde se ukrývaly její oblé přednosti. Promlouvali k sobě tiše bezmála knižními obraty, v nichž ani jedinkráte nezaznělo alespoň něco jako vůl nebo kráva, případně podobná necenzurovaná slova.
„Tohle by se za našeho mládí stát nemohlo,“ říkal si zatím stařičký manželský pár. „Takové nechutnosti by za nás nebyly vůbec myslitelné.“
A pak už se na to oba penzisté nemohli déle koukat. „Fuj, heterouši jedni odporní,“ odplivl si dědeček Monika a úměrně možnostem daným mu jeho věkem se znechucením vyskočil z lavičky, až mu na oděvu zarachotily četné cvočky. „Jdeme pryč.“
A babička Karel se zvedla též, přetáhla si přes své fialovozelené vlasy kapuci a otíraje slzu lítosti nad tím, kam ten svět spěje, jež jí ukanula na jeden z četných piercingů, vyrazila za dědečkem.
Až tohle budou vyprávět v domově důchodců, nikdo z imobilních pankáčů a mániček jim neuvěří. Kam ten svět dospěl na jejich stará kolena. V polovině jednadvacátého století.
