To byl dneska zase den! Už od časného rána stál na chodbě a dosud ne zcela probuzen se snažil nepropadnout depresi z toho, co jej dnes ještě čeká a nemine. Stál tu a volky nevolky sledoval onu droboť pohybující se kolem něho. Stál tu a ze své letargie byl jen tu a tam vytržen jakýmsi nejednou pochybně znějícím zabučením, u nějž se nedalo vyloučit, že se jedná o pozdrav.
A jak minuty utíkaly, onoho hemžení a bučení na chodbě přibývalo, úměrně tomu, jak doráželi stále noví a noví příchozí. Hloučky oné tu větší a tu menší drobotě se houfovaly tu u záchodků, tu u automatů na poživatiny a tu prostě mezi dveřmi a v zákoutích. Tu se klábosilo, tu se ječelo, pištělo, tu někdo podrobil podlahu svačinou a tu ji někdo polil svým nápojem, jenž nedokázal udržet v nádobě nebo útrobách.
A pak bylo jeho postávání u konce. Protože se ozvalo zvonění, jasný to signál pro odchod do tříd. A tak i on šel. Tam, kam mu bylo předurčeno jít.
Vešel do třídy mezi své hraboše. Hraboše proto, že se ona drobotina vesměs ještě hrabala ve svých taškách nebo na lavicích rozkramařených věcech, poházených tu bez ladu a skladu. Někteří z hrabošů se tu dosud pokoušeli něco nalézt, jiní pro změnu něco na poslední chvíli ukrýt.
Pak se začalo konečně něco dělat a hrabošení nastalo nanovo. Tu se přitom s rachotem sesypaly věci z lavice na zem, což probralo k životu i ty, kdo doposud seděli s nepřítomným výrazem ve tvářích, začalo chichotání a štěbetání a on tak musel opět konat, cítíce se spíše jako krotitel divé zvěře.
A konečně se situace stabilizovala a začalo se něco dělat. Jakž takž. Protože nyní aby se pro změnu soustředil na sledování toho, jak si kdo počíná. Protože někdo s maximálním nasazením opisoval od souseda, někdo špital nápovědu, někdo vzlykal nad prázdným sešitem a jiný se pro změnu dožadoval uznání za svůj výtvor hemžící se hrubkami a ošklivými škrtanci. Přesně podle lidového moudra - čím prázdnější sud, tím větší dunění.
Konečně tu opět byla leckým vytoužená přestávka. Jím však zase ne až tak vytoužená. Protože přestávka, to bylo pištění, kvílení, jekot, ryk a jiné více než hlasité sluch drásající zvuky a pazvuky, nejednou prošpikované notným množstvím necenzurovaných slov.
Poté následovala hodina další, nyní pro změnu mezi většími „dárečky“. Půlka z těchto zahájila hodinu vstoje s omluvou, že tu to a tu ono nemá, že to či ono bylo zapomenuto, nevypracováno. Ovšem mýlil by se ten, kdo by se domníval, že je na tom druhá polovina lépe; ti neomlouvající se na tom totiž byli vlastně úplně stejně, jen s tím rozdílem, že se mimo přípravy neobtěžovali ani s omluvou. Protože kdo by se namáhal, že? Když je tak pohodlné čas povinně v těchto místech strávený zabít podřimováním, polohlasným klábosením nebo jinými alotrii. Když stačí, pokud jeden nepropadne. Snad. Když nejedním mlátí puberta a nikdo jiný než puberta ho navzdory jeho počínání mlátit nesmí. Až z toho našemu hrdinovi vstávaly hrůzou oba vlasy na hlavě, obzvláště při představě, že ho tito mají v budoucí penzi živit.
Nemohl nevzpomenout na klasika. Tedy na Petra Bezruče a jeho „V horký večer, na klekání / když se jednou ve vsi zvoní / vrazí děvče v černou jizbu: / Kantor visí na jabloni!“ Jaká to jen inspirace, zejména ve chvíli, kdy z vyšších míst zvěděl, že se opět snižuje rozpočet a tak nebude v ústavu na to nebo ono. A vlastně už pomalu ani na ten k oběšení vhodný špagát ne.
Navzdory posledně zmíněnému však byl náš hrdina nucen strávit následující přestávku tím, že se povinně dostavil na prezentační akci dealera, doufajícího, že se mu navzdory skromnému rozpočtu podaří škole nějaké ty výukové materiály za nekřesťanské peníze prodat.
A poté už tu byla další hodina, v níž už se krocená lidská zvěř vlastně ani trochu nekrotila. Protože už byli všichni oním nicneděláním natolik unaveni, že už šlo vlastně jen o to, dožít se posledního zvonění signalizujícího odchod domů.
Totální beznaděj.
A pak nastal vytoužený konec a konečně i chvilka samoty v intimitě kabinetu. Listování v sešitech, škrtání, opravování a vpisování číslic, často jen monotónně se opakujících nejvyšších hodnot, tedy pětek. Kdyby mohl, rval by si vlasy z hlavy. Jenže nemohl, protože měl-li snad někdy nějaké, už dávno si je vyrval v zoufalství předešlém.
Seděl tu a doufal, že tu nějak dosedí zbytek pracovní doby. Že snad nikdo z řad rodičovské veřejnosti neprojeví touhu zajít konzultovat, nebo spíše inzultovat. Protože jednání s rodiči, to je nejednou ještě větším trestem než popisované dopolední počínání. Vzácně se někdo přijde vyplakat, méně vzácně však naopak vyřvat. Protože ti spokojení nechodívají; chodí ti nespokojení. A to aby si člověk pořídil hodně velké vědro, aby mohl mít v tomto kýblu všechny své nervy.
A pak konečně též hurá domů. Zase měl za sebou jeden den, dělící jej od penze. Takové radosti! Až cítil, jak se mu pod nohama chvěje zem. Učiněné zemětřesení. To jak se jeho dávný kolega Jan Amos Komenský obracel v hrobě.
„Uf, to byl zase den!“ povzdechl si. A byl to zase jednou den! Neobyčejný, ba přímo vyjímečný. Protože šlo o 28. březen, jeho den. Jeho velký den. Den učitelů.
A naštěstí i tento svůj svátek přežil, aniž by jej odvezli z takzvaného výchovně vzdělávacího ústavu do ústavu jiného. Třeba do Bohnic.
