Hodný strýček

Náš hodný strýček byl mezi příbuzenstvem oblíbený. Zejména po smrti jeho ženy, tetičky, jež by si nechala pro korunu koleno vrtat, kdy si začal počínat přesně opačně než tato. Dopřál všem z příbuzenstva.

Nejprve nám všem na potkání rozdal to, co si jeho choť dokázala za života nasyslit. Jistě, měla i nějaké ty půjčky, které se měly z naspořeného splácet, jenže to strýčínkovi jaksi uniklo. Rozdal to, co měl, a pasiva příliš neřešil. Tedy spíše vůbec, než příliš. Sliboval, že dluhy splatí, ale zjevně se k tomu neměl.

A když už pak neměl ani vindru? Ani tehdy se k nám, svým blízkým i vzdálenějším příbuzným, neotočil zády. A když už nebylo kde brát z vlastního, začal se pídit po tom, co by se dalo rozdat z cizího.

Nejprve si tak půjčoval na svoje triko. Protože to víte; dokud jednomu dluhy nepřerostou vysloveně přes hlavu, půjčí mu leckdo. A tak si půjčoval nejprve na čestné slovo a poté se zaručil i zbytky svého hmotného majetku. A ani tím to neskončilo.

Jak jsme se my obdarovávaní posléze dozvěděli, dostali jsme od něho i peníze z půjčky, za niž mu ručila naše pomatená babička, teprve rozum beroucí dcerka i tchán, jenž ono riziko rád podstoupil, věda, že bude mít strýčka aspoň více v hrsti. A nakonec vzal strýc zavděk i garancí od přátel a dalších naivních příbuzných, kteří věřili, že to nakonec s jejich zárukou nějak dopadne; že teď si na strýčkův, potažmo svůj účet užijí a pak se uvidí.

A když už nebylo ani takových, kdo by se za půjčky rozdávačného strýčka zaručili, ba když od něj i lichváři dali ruce pryč, uzavřel se tento ve svém soukromí a počal tam tisknout vlastní peníze. Nekryté, jak jinak, ale k nerozeznání od těch plnohodnotných. A i ty rozdával jako o závod.

A co vám budu vyprávět! Nebylo nikoho v rodině, kdo by strýčka neměl rád. Zejména když tento navíc se svými kumpány tvrdil, že nikdy nedopustí, aby nám, jeho milým příbuzným, bylo ubližováno. Že nás nenechá v bryndě, že se nás zastane před nemilovanými sousedy a že vyždíme peníze ze všech, z koho se vyždímat dají, jen abychom se my jeho blízcí měli. A že nikomu nedovolí, aby na náš účet hazardoval, jakkoliv sám hazardoval i s naší budoucností na každém kroku.

Jenže když dával a dával… Kdo by ho neměl rád, že? A tak jsme ho v rodině všichni milovali. Úplně jako…

Jako pana Babiše a jeho ANO. Jež je podle nejnovějších statistik veleoblíbené, populárnější než kterékoliv jiné politické uskupení. Protože dosud drží kasu a z této dává a dává, ač není žádným tajemstvím, že na dluh.

Náš strýček měl také velkou popularitu. Větší než jeho podobně rozdávačná, avšak nám přece jenom vzdálenější druhá žena, větší než jejich věčně zarudlé dítko. Stejně jako je tomu u ČSSD a KSČM. Ba i než senilní dědeček, jenž strýčkovi ony půjčky vždy odkýval, bývalý to(p) feudál.

A tak jsme si celá rodina žili. Dokud na to milovaný strýček měl. A žijeme si tak dodnes. Dokud strýček z čehosi dává a bude dávat. Dokud na něj nepřijde exekutor, jenž zkasíruje i nás. Protože už není v rodině nikoho, kdo by neručil za půjčky, jež si strýček vzal, aby nám z těchto dělal dobře.

A pak (náhle procitnuvší) pošleme hodného strýčka tam, kam zaslouží. A věřím, že nejen strýčka. A začneme splácet. Bolestivě splácet. Pokud se tedy neobjeví nějaký jiný hodný strýček, jemuž na jeho popularitu taky ještě někdo půjčí…