Majitel stál v onom okamžiku právě vedle svého miláčka a hlasitě mu spílal. Nebylo vlastně ani divu, protože tohle se přece nedělá…
„Takovej velkej, takovej starej, a udělá tady loužičku! Zrovna tady! To jsi ji fakt musel udělat? A to jsi nemohl počkat, až budeme někde jinde, na nějakém odlehlejším místě, kde to nikdo neuvidí?“
Provinilec stál bez hnutí na místě a ani nedutal. Ovšem spíše než že by mlčel z důvodu studu bylo zřejmé, že je mu láteření zcela lhostejné. Že si výtky ani nepřipouští a že bude nepoučitelný, dokud jeho majitel nezjedná nápravu, neučiní patřičné kroky.
„Tolik let už tě mám a ještě nikdy jsi mi to neudělal! A teď najednou… A ausgerechnet před tolika lidmi! A ne jen tak před nějakými neznámými lidmi! Zrovna tady a dokonce před těmito ses musel takhle projevit. Hanba ti, ty hanbáři!“
Káraný na to nic. Dál tu stál chladně a nezúčastněně, jako by snad za nic nemohl. Jenže bylo jasné, že za onu loužičku mohl. Protože to byl právě on, komu dosud kanuly kapičky z inkriminovaných míst. Bylo jasné, že loužička je tu právě po něm a po nikom jiném.
„Taková hanba! A nejen hanba tvoje, protože ostudu teď mám i já. Kdyby se to stalo aspoň někde na louce, kde se to vsákne do trávy, kdyby to bylo někde, kde se to ztratí v blátě nebo něčem jiném! Ale to ty ne! Takovou dobu jsi to vydržel a teď najednou…“
Páníček stál dál nad loužičkou, již tu jeho miláček udělal. A jak zmíněno, nestál tu sám. Stál tu před davem čumilů s dvojicí uniformovaných policistů, kteří tento hanebný skutek odhalili, kteří byli na místě právě při činu. A chystali se trestat.
„Taková loužička! Styď se! Ale já ti dám, co zasloužíš. Já ti zavařím!“
A co páníček slíbil, to taky udělal. Pěkně onomu provinilci zavařil. Ten otvor, z něhož jeho miláčkovi, tedy stařičkému automobilu, vytekl olej přímo na chodník a udělal tam zmiňovanou loužičku.
