„Fond solidarity“

Tak je to definitivní. Sice ne stoprocentně definitivní, protože jde o něco za něco, a kdyby nám naši „přátelé“ svou pomoc odepřeli, mohlo by se to zrušit, ale zatím je to definitivní. V nejlepším případě budeme platit.

A to v našem případě přes půl miliardy korun v průběhu následujících čtyř let. Celých více než 500 milionů korun zaplatíme za… za nic. Tedy za skoro nic. Tedy za to, že se Turci zhostí úlohy zadržitelů migrantů, kteří by nás tím pádem neměli tolik zatěžovat.

Těchto půl miliardy je náš, český podíl z oněch prvních tří miliard eur, jež Evropská unie Turecku za tuto službu slíbila.

Naše ministerstva financí a zahraničí navrhují vládě, abychom tyto peníze spláceli postupně v průběhu let 2016 - 2019. A Turci tak budou mít možnost zajistit u sebe uprchlíkům lepší podmínky pro život. A hlavně si tam nějaké nechají.

Nemáme se prý o ty finance bát. Evropská unie zřídí zvláštní řídící výbor, ve kterém bude mít každá eurounijní země po jednom hlasu plus dva hlasy připadnou Evropské komisi, a tento bude monitorovat, jak jsou vynaložené peníze využity. A kdyby snad Turecko nesplňovalo podmínky stanovené dohodou, další peníze jednoduše nedostane. Nebude-li se dosahovat hlavního cíle, kterým je zvládnutí současné migrační krize, dostanou eurounijní země své peníze zpátky a Turecko ostrouhá.

A tak budeme platit. Nejprve za projekty zaměřené na humanitární pomoc, pak i na vzdělání, lékařskou péči a sociální začleňování migrantů. Což nás osobně bude stát poprvé asi 160 milionů korun ve čtvrtém čtvrtletí letošního roku.

Vlastně nemám proč lamentovat. Migranty tu nechci, a když už se nepodařilo prosadit pořádné bariéry na hranicích a deportace nezvaných za jakoukoliv cenu, mohl bych být rád aspoň za tohle. Vždyť těch půl miliardy, to je v průměru jen nějaká padesátikoruna z mého. A padesát korun za čtyři roky se snese.

Pro ztracené peníze tedy nelkám. Mohlo být i hůř. Jenže přesto se mi tento nápad (http://bleskove.cz/politika/1740-silena-politika-merkelove-a-spol-cesko-musi-poslat-na-migranty-pul-miliardy-proc-kvuli-nim-musime-prijit-o-prachy) nějak nelíbí.

A to třeba už jenom kvůli tomu, zač mají být peníze vynaloženy. Humanitární pomoc… fajn. Lékařská péče… fajn. Vzdělání… no… budiž. Jenže… sociální začleňování migrantů? To už se mi ani trochu nezamlouvá.

Proč?

Máme platit za to, že se migranti, které nechceme, integrují do turecké společnosti. Tedy že se nakročí k tomu, aby se stali součástí turecké společnosti a vlastně tak možná i v masovém měřítku ztratili důvod se někdy vrátit domů. Zůstanou – budou-li integrováni – na věky věků v Turecku. V Turecku, kde je zřejmě budeme živit i nadále. Protože podle záměrů Evropské unie by mohla Ankara dostat po vyčerpání nyní slíbené částky ještě další tři miliardy eur, s čímž Evropa už nyní počítá.

A kdyby se pak dařilo, přístupové rozhovory s Tureckem byly úspěšné a toto pozbylo vízové povinnosti či se dokonce stalo členem Evropské unie?

Pak se klidně všichni ti námi v Turecku vydržovaní migranti stejně nakonec vydají na západ, ovšem coby plnohodnotní „Evropané“ už velice snadno. Navíc s ještě skálopevnějším a oprávněným přesvědčením, že mají právo žít na naše náklady.

A ne-li snad, kdo zaručí, že Turecko nebude chtít víc a víc a nebude nás vydírat? Vždyť nás svého času hrozbou propouštění migrantů dál vydíralo i „naše“ Řecko!

A na něco takového je mi té mojí průměrné padesátikoruny přece jenom líto.