Dnes už bych si to rozmýšlel

Netajím se tím. Byl jsem příznivcem vstupu do NATO i Evropské unie. Hlavně toho druhého. Protože jakou úžasnou možností se toto jevilo být! Jaké obzory se nám jenom otvíraly!

Jenže dnes už se nám ty obzory otevřely. A to, co se na těchto obzorech objevilo, už se ani zdaleka tak úžasným být nejeví. Právě naopak.

Protože „Evropa“ měla podle nás být tou nejdokonalejší civilizací, jakou kdy tento svět nosil. Měla být svobodnou, bohatou, vzkvétající. A stala se… div ne pravým opakem.

Otevřely se nám hranice. Můžeme si cestovat po zemích sousedů stejně jako oni u nás, můžeme se zaopatřit tolika různými cizími penězi, kolik si jich jenom můžeme dovolit, ba si ve většině případů vystačíme i s měnou jedinou. Skvělé. Našinci mohou vyrazit „na vandr“ za prací i poznáním,... Jenže…

Další významná pozitiva se mi hledají jenom těžko. Protože čeho jsme dnes svědky? Evropa do nás cpe peníze, což by však bylo mnohem příjemnějším, kdyby nešlo o peníze, jež na druhou stranu cpeme do Evropské unie my z vlastní kapsy. Evropa u nás investuje, avšak pouze tehdy, vyplatí-li se jí to; a podobně „světovému bankování“ z vlezlé televizní reklamy mizí zisky z těchto investic zase kdo ví kde.

Což by se snad ještě dalo snést.

Ovšem to ostatní už se jeví být leda tak řádně hořkou pilulkou. A bodejť by také ne.

Západ maže ve snaze zalíbit se med kolem úst kdekomu. Imigranty nevyjímaje. A není tedy věru divu, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Že se „staří členové EU“ nezvaných příchozích nakonec nabažili a maje jich více, než je zdrávo, maje jich (preventivně většinou jen neoficiálně) po krk a navíc ještě plné zuby, rozhodli, že bychom se o ně „my Evropané“ měli podělit.

Chtěli po nás, a to ještě dost nedávno, abychom přijali pět set nevítaných návštěvníků zvaných migranti. Že prý aby se pomohlo periférii Evropy, jež nápor imigrantů nezvládala. Odmítli jsme. Tak to zvedli na necelých třináct set. Ač jsme znovu odmítli, přišli vlastně s uvědoměním si, že mysleli oba údaje zároveň. Tedy že máme vzít povinně uprchlíků osmnáct stovek. Opět jsme odmítli. I když ne tak docela. Nakonec jsme se uvolili, my Češi, že tedy vezmeme patnáct set migrantů, a to na dobrovolném základě. V čemž nás posléze nemohl nezviklat příklad Slovenska, jež odsouhlasilo přijetí pouze uprchlíků křesťanských, reakcí ze strany Západu na což bylo něco neskutečného. Obviňování, že tohle se dělat nesmí, že i když je nabídka uprchlíků větší než poptávka, nelze si vybírat.

A aby mám to zpestřili… znovu přitlačili. Je tomu pouhých pár dní, co jsme měli rozhodnutím nejmocnějších z evropských mocných přijmout imigrantů už bezmála tři tisíce. Totiž pardon, čtyři a půl tisíce, protože těch pátnáct set dříve dobrovolně odsouhlasených se nepočítá.

Naši politici opět protestují, stejně jako naprostá většina z lidí, jež znám. A svou nechuť spojenou i se značným vlivem této otázky na výsledky budoucích voleb dávali a dávají najevo. Vždyť jde o budoucnost našeho národa, o naši bezpečnost, nu a v neposlední řadě i o peníze, o něž jde vždycky až v první řadě.

Jsme proti. Ale co je komu po tom? Už dávno zjevně nejsme pány své vlastní země. Když jsme byli proti malým kvótám, rozhodli se dát nám větší. Když se nám nezamlouvaly ani ty, přitvrdili. A znovu a znovu. Ač my, visegrádští evropští „nováčci“, ba přímo cucáci, nesouhlasíme. Přidávají a budou přidávat. Rozhodli jsme se vesměs nechtít, respektive mluvit si do svých vlastních záležitostí. A to přece nejde. To si nemůžeme dovolovat! Kam by takhle Evropa přišla?

A tak Evropa chce, aby o kvótách opět rozhodovali ministři vnitra. Protože u těch prý stačí docela obyčejné hlasování. A když budou „evropští Metuzalémové“ pro, jako že ve svém (sobeckém – a neříkejte, že ne) zájmu budou, zvedne většina ruku v náš neprospěch.  Pak nám nařídí ty více než čtyři tisíce migrantů, dlící v Itálii, Řecku a Maďarsku, přijmout. Povinně dobrovolně. Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker se prostě rozhodl, že holt Evropa musí přijmout 160.000 lidí povinně.

Přičemž na naše trvající „ne“ hledí západoevropané s despektem. Že jsme nevděčníci, když jsme po osmašedesátém roce hledali azyl i my sami, že jsme zapomněli vlastní historii. A že bychom měli být rádi, když dá Evropská komise státům za každého přijatého uprchlíka 6.000 eur; jakkoliv je to vzhledem k tomu, co se po nás žádá, zoufale málo, a ačkoliv se nejedná o žádnou skutečnou podporu, neboť i zde jde o příděl peněz, jež má Evropa ze svých členských zemí, tedy i od nás. Měli bychom si tedy zprostředkovaně sami sobě dávat almužnu za to, že přijmeme ty, jež přijmout nechceme. A navíc vydat i nemalé peníze na rozvojovou pomoc Africe, což by snad jediné nemuselo být tématem hodným odsouzení; samozřejmě za předpokladu, že si africké země za takové peníze nenakoupí u dodavatelů jenom další zbraně. Naši politici se brání hlavně proto, že „migranti stejně směřují do jiných zemí a jejich pohyb nelze v rámci schengenského prostoru účinně kontrolovat“, tak proč je k nám vůbec zatahovat, lidi pak z pohnutek, jež jsou známy každému soudnému člověku – od otázky, kdo je tu bude živit, až třeba po záležitosti týkající se bezpečnosti.

Ministr vnitra Chovanec je tak podobně jako další naši vrcholní politici oficiálně i nadále proti přijímání nevítaných hostí, proti kvótám. I když kdo ví, jak to vlastně je. Už totiž máme v řadách našich nejmocnějších i prvního kolaboranta, jenž porušil chlapské „nevyměknem“; ministra spravedlnosti, jenž veřejně zpochybňuje neměnnost zamítavých stanovisek našich ministrů. Že prý naši páni postupně změní názor a stejně jako on imigranty u nás uvítají. Totiž vlastně máme takové kolaboranty dva, neboť i prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý přivandrovalce podporuje ražením svého názoru, že by naše firmy i stát měly navíc i platit do jakéhosi fondu určeného na rekvalifikaci a vzdělávání azylantů, aby se pak u nás těmto lépe žilo.

A od toho už bude jenom krůček k tomu, aby se nevítaní přijatí stali dalšími z našich „menšinových spoluobčanů“. Za něž budeme pranýřováni, že nejsou dost dobře vzděláváni, za což můžeme my sami a ne oni, kteří zkrátka neumí česky a nejednou se nedomluví ani žádným jiným u nás aspoň relativně běžným jazykem. Za něž budeme pravidelně kritizováni, že neseženou z důvodu špatné jazykové vybavenosti a absence uznávaného vzdělání a praxe dobře placenou práci. Že budou bydlet ve „vyloučených lokalitách“, neintegrováni do společnosti, přičemž nikdo nepochválí fakt, že tam budou bydlet jen díky státu, jenž jim takovou střechu nad hlavou zaplatí, aby nebyli na ulici.

Věru, máme se pak na co od humanistů typu Amnesty International těšit. Jestli naši politici nesloží slib „nevyměknem“. Jako že asi nejspíše nesloží. Jestli povolí bruselskému diktátu (http://www.denik.cz/ze_sveta/kvoty-zrejme-projdou-pres-odpor-visegradu-20150910.html), jenž je tak podobný dohodě mnichovské. Protože i pak se vzdáme kusu své vlasti, okleští se naše svoboda; a bude tak moci být činěno i nadále. Zase budeme živit cizí, nemaje často dost ani pro svoje.

A proto lituji toho, čeho bych ještě nedávno nelitoval ani náhodou. Lituji toho, že jsem byl kdysi tak nadšeně pro náš vstup do EU. Dneska už bych si to vážně dvakrát rozmýšlel.