Každému se občas zadaří a občas nikoliv. Hokejisty nevyjímaje. A tak není nic divného na tom, že máme za sebou několik současných pražských zápasů, v nichž jsme vyhráli, a také pár těch, kde vyklepli jiní nás.
Tak už to prostě chodí a snad nikomu nebude vadit, že to našim borcům nezazlívám. Že jsem je neproklínal ve chvílích, kdy se jim nedařilo, kdy jsme si nemohli hrdě vyslechnout naši hymnu.
Ač jsme na to vlastně měli možná svým způsobem i právo. Aspoň tedy co se naší společenské reality týká. Protože co se hokejové rétoriky týče, máme zdánlivě všechny předpoklady pro to, abychom byli mistry světa na věčné časy a nikdy jinak.
Protože kolik toho jenom má naše společnost s hokejem společného!
Kolikrát jsme jenom byli, jsme a určitě i budeme puku podobně leckým bráni na hůl!
Kolikrát jsme jenom z nejrůznějších ošemetných situací dokázali vybruslit!
Od kolika jedinců, institucí i států se nám už dostalo nějakého toho podražení!
A kolikrát jsme si jenom někoho úmyslně narazili, a to nejen na hrazení, a pak za to pykali!
A kolikrát jsme něco pro změnu raději odpískali, ať už právem nebo právě naopak!
Kolikrát jsme si jenom přihráli nějakou tu malou domů!
Kolik z našinců už si odpykalo trest za držení, byť nikoliv protihráče, nýbrž něčeho pokoutně vypěstovaného či „uvařeného“!
Kolikrát jsme si jenom my, kdo zrovna nebyli „u ledu“, fandili, kolikrát jsme před zraky ostatních dělali vlny!
Kolikrát u nás bylo, je a bude pravidlem, že ti dole se musí dřít, zatímco ti nahoře na tribunách si naopak užívali, užívají a budou užívat!
Kolikrát jsme jenom o naší každodenní realitě prohlašovali, že „to je tedy gól“!
Kolik jsme jenom zažili nájezdů! Třeba na obchody, v nichž dříve náhodou zrovna něco dostali nebo dnes zrovna zlevnili!
A kolik pamatujeme zakázaných uvolnění! Krejčíře, Koženého a Vostrého, kteří se uvolnili až do zámoří, eskortovaného Nováka, který se z nemocnice zakázaně uvolnil aspoň na krátký čas, než ho znovu chytili…
A kolikrát se na našem národě podepsalo nějaké to trestné střílení!
Prostě jsme my Češi přímo prototypem učiněných mistrů světa v ledním hokeji. Protože kdo má v každodenní realitě tolik společného s hokejem? Snad nikdo.
A tak bychom dnes měli vyhrát. A poslat naše zámořské soupeře domů, byť já sám, jak je všem mým blízkým a známým známo, je neposílám domů, nýbrž někam docela jinam, do daleko nelichotivějších míst.
Měli bychom vyhrát. Jenže kdo ví…
Náš dnešní soupeř totiž bohužel není také hokejově ledajaký. I ten má své „hokejové“ tradice, jež jsem před lety poznal i já na vlastní kůži.
Třeba ty jejich nečisté zákroky, po kterých nikdo z nich neskončil na trestné lavici, zatímco já musel předčasně do sprch, přesněji pod ledovou sprchu, jíž se mi od nich dostalo…
Nebo to jejich postavení (mne) mimo hru…
Nebo to mé vyloučení v řádné době a zejména v nastaveném čase…
Věru nejsou o moc méně „hokejoví“ než my. Ale přesto doufám. Doufám, že jim (nejen) dnes naši natrhnou triko. Nebo aspoň pořádně načutnou suspenzor.
Protože našim odpustím cokoliv. I kdyby to projeli se všemi soupeři. S jedinou výjimkou. S výjimkou právě dnešních rivalů, příslušníků národa zlodějů se státním požehnáním, jehož jméno znám a přesto mu nemohu přijít na jméno.
Ceterum autem censeo Canada esse delendam.
