Díky provedeným deformám

Pacient ležel na lůžku v nemocničním pokoji, na něž byl upoután. V přeneseném smyslu slova, pochopitelně. Protože nějaké skutečné upoutání je v demokratické společnosti nepřijatelné, i pokud je snad žádoucí.

Ležel na onom lůžku, protože si nedávno počínal tak, jak si počínal; a byť to měl promyšlené, dopadlo jeho konání nedobře. Zkrátka mu to jídlo připadalo nepříliš chutné a tak si ho chtěl trochu okyselit a přisolit. A pro tento účel, tedy okyselení a osolení, mu připadlo nejmoudřejší užít „dvě v jednom“, tedy kyselinu solnou.

Ležel tu na pokoji s mužem, který nedopadl o mnoho lépe. Dočetl se, že má lehký benzín bod vzplanutí do 21 stupňů, a protože se ohně obával, uložil doma kanystr při teplotě jiné než do jednadvaceti stupňů. Tedy do trouby vyhřáté na stupňů asi dvěstě. A ono to chytlo i tak.

Oba pacienti tu leželi a jediným narušením monotónnosti dne se stala právě přicházející vizita.

U muže popáleného konstatoval pan primář, že bude třeba provést transplantaci. Tak mu to totiž přečetl v odborné literatuře jeho sekundář. Transplantují tak onomu muži s popáleninami na sedmdesáti procentech těla… třeba nová játra. A kdyby to nestačilo, pak i ledviny.

U pacienta s poleptaným trávicím traktem pak týž primář doporučil nalití ústavní hrachové polévky do kapačky; protože když tento nemohl přijímat potravu normální cestou, bylo nutno jej vyživovat uměle. Dočasně, než bude provedena chirurgická oprava jeho trávicí trubice, z kteréhož důvodu již poslal dotaz do místní instalatérské firmy, provádí-li tato výměnu i takového „potrubí“.

Čímž byla vizita skoro u konce. Skoro. Protože bylo ještě žádoucí zjistit z chorobopisů obou, zda měli v posledních dnech stolici. A to byl malér, když se přišlo na to, že na jejich pokoji nebyla stolice zaregistrována nikdy, že tam měli jen erární židle! A nejvíce se primář rozhorlil, zjistiv, jak málo léků tišících bolesti oba pacienti dostávají. Protože v souladu s příbalovými instrukcemi nakázal těmto podávat injekčně dva kubíky opiátů denně; a vyšlo najevo, že to, co sestry do stříkaček natahují, je daleko méně než ty dva kubíky. Tedy krychlové metry.

A pak pacienti opět osaměli. Aby na svých lůžkách čekali na den, kdy budou spaseni. Nejspíše osobně oním primářem, jenž se po zmíněných zjištěních rozhodl, že se jejich léčby ujme sám. Protože když jeho neschopný personál doposud neobjednal ani jednu „rybičku“ a přitom měli jít oni oba pacienti už co nevidět pod kudlu…

A pak pan primář nechal oba pacienty převézt do Domu kultury, kde prý měli z celého města nejlépe vybavený sál, a ke spolupráci přizval místního donchuana, který se mu jevil být jako operatér nejlepší, protože prý už přeříznul snad všechny ženy ve městě a o jeho znalosti jejich anatomie nikdo nepochyboval. A také jakéhosi Lájoše, který to prý v celém podsvětí uměl s kudlou nejlépe.

A jak operace dopadla?

Podle ministerských pánů nejlépe, jak jen dopadnout mohla. Vždyť už po pár minutách žádný z oněch pacientů netrpěl. Což bylo v minulosti nemyslitelné. V minulosti, kdy ještě řezali do lidí toliko vyvolení, kterým přál osud a kteří měli to štěstí, že nebyli diskriminovaní.

Zatímco teď už byla lepší doba. Teď, kdy už se i na primářský post dostal i ten, jemuž osud nebyl příznivě nakloněn.

Protože onen primář (stejně jako oni v úvodu zmínění pacienti) byl jedním z mnoha, kdo už se dočkal rovnoprávného zacházení ve sféře školství. Kdo plně využil možností daných mu ministerstvem školství České republiky od září roku 2016. Tedy…

V rámci vedení k toleranci a respektu neskončil zaslouženě v praktické škole, nýbrž ve škole běžné. Kde se mu ve společnosti dalších jemu podobných dětí s poruchami chování a učení či s mentálním postižením a též dětí sociálně zanedbaných podařilo díky přidělené osobní asistentce v rámci inkluze absolvovat individuální vzdělávací plán. A poté, jak vidno, vystudoval díky obdobné podpoře spolu se svým přítelem, jenž pochopitelně z humánních pohnutek neskončil v romské třídě, i medicínu, na níž bylo přesně v souladu s moudrým rozhodnutím ministerstva školství akceptováno, že každý člověk má své tempo práce, jež je nutné respektovat.

Prostě byl vzdělán v nejlepším zájmu žáka. Kterýžto ministerský záměr se posléze ze základních škol rozšířil i na školy střední, jak v televizním pořadu Michaely Jílkové (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Deti-z-praktickych-skol-dorazi-od-zari-do-normalnich-trid-Ucme-deti-toleranci-a-respektu-potrebujeme-to-vsichni-kazal-u-Jilkove-ministersky-namestek-406816) na podzim roku 2015 předestřel (naprosto ironicky, ale na tom nesejde) i pan Klaus mladší, a nakonec i na školy vysoké. Stal se tak ukázkovým příkladem toho, že i osoba s IQ tykve to může někam dotáhnout. A byl to dokonce on, kdo nakonec většině svých učitelů, kteří ze zmíněných posledních reforem dostali infarkt, pomohl. Byť už jenom do hrobu.

Což ale bylo jedno. Protože tu za ně byla za ta léta vypiplána hned celá řada akademicky vzdělaných náhradníků. Z nichž někteří dokonce zvládli s pomocí asistenta i přečíst pár slov.