Další geniální nápad

Instituce, o níž jsem dosud nikdy neslyšel a jež slyne názvem důchodová komise zástupců stran a expertů, si mi v těchto dnech dovolila stejně jako vám předestřít prostřednictvím internetu další z „geniálních“ nápadů našich mocných. Nápad, který vlastně vyhovuje všem… vyjma nás obyčejných lidí, kterých je v našem národě jen nějakých mizerných deset milionů.

Lidé z této instituce přišli s nápadem, že by vláda mohla v budoucnu každých pět let posuzovat věkovou hranici pro odchod do důchodu. Podle délky života a dalších kritérií by se pak co pětiletku rozhodovalo o tom, kdy budou mít našinci nárok na odchod na zasloužený odpočinek, zda dříve (chacha) či později.
Jak pravil předseda důchodové komise Martin Potůček, nemuselo by se prý v nejbližších letech na aktuálním stavu věcí vůbec nic měnit, protože nyní je systém nastaven správně a věková hranice pro odchod do penze roste. Ovšem kdyby se situace v budoucnu vyvíjela nepříznivě, musela by vláda navrhnout změny. Víme jaké, rozepisovat se o nich netřeba, že?
Vláda by si prý co pět let prostudovala demografické prognózy od statistického úřadu, vypracované za pomoci demografů Vysoké školy ekonomické a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, a rozhodla, zda může vše zůstat při starém, tedy při dnešním, nebo zda se s onou hranicí šoupne. Víme, kterým směrem. Samozřejmě vzhůru.
Příčina této myšlenky je nasnadě. Život u nás se prý prodlužuje, přibývá nám seniorů a výdaje na penze jsou již nyní vyšší než příjmy důchodového systému. A dluhy rostou. Bylo by prý lépe a také už bychom prý nebyli kritizováni Evropskou komisí a dalšími institucemi za to, že máme penzijní věk ve srovnání s některými jinými vyspělými zeměmi nízký.
A tak se tu vcelku nenápadně vylíhla myšlenka, jak to zaonačit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tedy aby lidé ostrouhali. Což už jsem pochopitelně i já poznal na vlastní kůži, maje nyní povinnost odpracovat přinejmenším o deset let více než na počátku mé zaměstnanecké dráhy, s vyhlídkou odchodu na chudou penzi v dost posunutém věku, jehož bych se z pohledu dědičnosti neměl vůbec dožít. A to již dnes, před první výše zmíněnou „pětiletkou“.
A proto bych si (pokolikáté vlastně již) dovolil mocným nabídnout řešení jiné. Řešení, díky kterému by nerostl dluh penzijního systému, díky kterému by náš stát nebyl kritizován „Evropou“, nikdo by nežil v nejistotě, má-li se vůbec na stáří těšit.
Drazí mocní! Zbavte mne povinnosti platit si penzijní pojištění, vraťte mi s běžnými úroky peníze, jež jsem doposud zaplatil, a mou kolonku si proškrtněte. Jednou provždy. Jsem připraven si tyto peníze spravovat sám a z těchto financí později nějak dožít. Slibuji, že nevyjdu-li s těmito penězi, nebudu vás obtěžovat a v zájmu této země a její ekonomické stability klidně coby chudý staroušek umřu hlady. Je mi to každopádně milejší než vám platit s vidinou toho, že bude nakonec učiněno tak, abych ze zaplaceného dostal zpět méně než v nějaké zkrachovalé kampeličce.