Jestli mi při mých pravidelných pobytech v Jižní Africe něco vadí, pak jsou to především všemožní žebráci.
Jistě – chápu, že tam mají spoustu „nadbytečných“ lidí, kteří neměli, nemají a nebudou mít z čeho žít a žebrota je tak ten celospolečensky nejsnesitelnější způsob, jak si tito mohou zajistit přežití, lepší než krást, přepadat či dokonce zabíjet, ale i tak…
Prostě mi vadí, že se tam na člověka tu a tam lidé z ulice obracejí se žádostí o almužnu. V nejlepším případě v podobě náznaku nebo tiché prosby, v horším případě pokřikováním a v nejhorším v podobě neodbytného vtírání se.
Ve velkých městech tam lze na podobné situace narazit vcelku často, na maloměstě je to vzácnější. A nejméně často jsem se se žebrotou setkal zřejmě letos v Oudtshoornu.
Nevím, proč tomu tak v případě právě zmíněného města bylo, možná to mělo i jiné příčiny, ale…
… možná svou roli sehrál i vcelku obyčejný kus papíru, jenž jsem jistě nejen já nalezl v pokoji, v němž jsem byl ubytován, mezi tradičními prospekty.
Na tomto papíru jsem byl tamní institucí zabývající se turistikou nabádán k následujícímu:
Myslete, než dáte
Víme, že se staráte a že chcete pomáhat, ale prosíme, přemýšlejte, než dáte peníze dětem žebrajícím na ulicích.
- Jestli dáte peníze dětem žebrajícím na ulicích, motivujete je, aby zůstaly na ulici. Ony tak už víc nebudou chtít jít do školy.
- Podporujete jejich závislost na alkoholu a drogách.
- Ani dávání oblečení a jídla dětem nepomůže, protože ony to pouze vymění za peníze, drogy a alkohol.
Děti, které žebrají, nemají nadějnou budoucnost. Prosíme, pomozte nám nedáváním ničeho dětem žebrajícím na ulici.
Nic světoborného, že? To by napadlo i kdekoho z nás. Že když zkrátka něco nefunguje, člověk na to dříve či později rezignuje. Že nekvete-li člověku v nějaké branži – žebrotu nevyjímaje – pšenka, zanechá marného snažení a zkusí raději něco jiného. A u nich toto doporučení možná také zabralo. Nebo alespoň sehrálo nějakou roli.
A pak dovolená skončila a já se vrátil domů, do České republiky. Kde jsem se musel dostat z pražského letiště do Českých Budějovic. Což se bez přestupu na vlak na Hlavním nádraží neobejde.
Letos jsem na tomto mnou neoblíbeném místě strávil jen rekordně málo času. Vlak jel šikovně a tak jsem tam stihl prostát jen snad asi půlhodinu. A před nádražím vykouřit tři cigarety. Během čehož…
Během čehož se na mne stihli obrátit dva ne příliš sympatičtí žebráci, jedna sympatická osůbka provozující tam krajně pochybnou „dobročinnou sbírku“ na děti, jimž v životě nebylo přáno, a jeden snědý spoluobčan nabízející mi potajmu koupi (více než zřejmě kradených) hodinek. A kolika podobným existencím jsem se za tu dobu vyhnul si ani netroufnu odhadnout.
Jistě však vím, že právě proto pražské Hlavní nádraží nemám rád. A aby se necítilo ukřivděně, dodám, že ze stejného důvodu nemám příliš rád třeba ani okolí nádraží českobudějovického. Protože když vylezete ven a rázem vás začne někdo otravovat…
Sice mám pocit, že je na oněch místech o něco líp než dřív, ale stejně… Stejně jsem přesvědčen, jak mi africký vzor dokazuje, že ani sebevětší policejní nasazení podobný nešvar nevymýtí. Pokud „to nese“.
A tak bych se přimlouval, abychom si vzali oudtshoornské za vzor. Abychom natiskli nějaké ty letáky a třeba pod už zdomácnělé tabulky zakazující kouření vylepili i cedulky typu „Krmení zakázáno“.
Třeba by to zabralo. Kdyby jim to nevynášelo, třeba by mohli jít dělat něco lepšího. Možná dokonce i pracovat…
