Ona žena, zjevně asociální sociální případ, byla právě předvedena na policejní služebnu. A jak už tomu v podobných případech nejednou bývá, spílala všem, na koho si jenom dokázala vzpomenout. Protože byla skálopevně přesvědčena o tom, že jsou jí upírána její nezadatelná práva, že jí není dopřáno to, co je v jiných případech tolerováno, ba dokonce přímo podporováno.
Nejprve se zaměřila pochopitelně na stát a jeho instituce, mající za úkol pomáhat potřebným.
Protože je v naší zemi třeba běžné, že dostane invalidní důchod ten, kdo postrádá horní končetiny nebo má tyto postižené natolik, že není schopen pracovat. Zatímco ona? Ona má obě ruce levé, ručičky jí jdou dozadu a nedokáže přiložit ruku k dílu… a její žádost o invalidní důchod byla zamítnuta.
Nebo má stejný nárok ten, kdo má problémy s končetinami dolními; kdo nemůže pracovat proto, že nemůže pořádně stát a chodit. A ona? Den co den pije tolik, že se nakonec na nohou neudrží, a někdy má značné problémy i s tím, udržet nohy u sebe. A ani kvůli tomuto problému se jí invalidního důchodu nedostalo.
A ani na nic jiného invaliditu neuhrála. Ani na to, že je vlastně permanentně, chronicky nemocná, o čemž by mohl její kožní lékař dlouhé hodiny vyprávět, ani na to, že má takovou sklerózu, že si ani nepamatuje, kolik potomků a ve kterých nápravných zařízeních vlastně má.
Prostě invalidní důchod nedostala. A starobní? I ten jí byl zlotřilými státními institucemi odepřen. Že prý cosi špatně pochopila a důchod nedostane. Ač je jí už těch pro její ročník předepsaných minimálně pětatřicet let…
A když už nejednou nepomůže stát, pomáhají si nejrůznější instituce i jinak. Třeba tak, že uspořádají dejme tomu benefiční koncert, při němž se vybraný zisk věnuje potřebným. A v jejím případě? Ať s kloboukem na chodníku v podnapilosti tančila a prozpěvovala kdekoliv, vždycky ji sebrali. Párkrát se jí dostalo aspoň privilegia pohodlně přespat na záchytce, jenže to nebyla žádná charita – za ty peníze, co tam po ní (marně) žádali, by spala jinde hned několik nocí.
Nebo kolik se jen u nás koná nejrůznějších sbírek! Srdíčkový den, Bílá pastelka, sbírka tříkrálová,… A někdy tu člověk získá za příspěvek jen nějaký bezcenný suvenýrek, někdy pak vůbec nic. A když ona uspořádala sbírku na sebe, postiženou chorobnou žízní, a skýtala za nevelký obnos v upomínku kapavku, sebrali ji znovu.
A teď? Dokonce šla tak daleko, že se lidem rozhodla život maximálně usnadnit. To co ona žádná jiná charitativní organizace nenabízela a nenabízí. A dospěla k poznání, že jsou ti různí humanitární aktivisté určitě nějaká mafie. Mafie, která ji coby konkurenci prostě odstranila. Protože ona dokonce vyšla lidem vstříc natolik, že už se ani nemuseli obtěžovat s přispíváním její maličkosti. A co státní moc na to? Zase ji sebrali. Že prý nešlo o charitativní akci, ale že ty peněženky z číchsi cizích kapes ukradla.
A tohle si má tu drzost říkat sociální stát!
Ovšem nakonec přece jenom vychladla a poněkud změnila názor. Protože stát se k ní aspoň nyní macešsky nezachoval. Zanedlouho se jí dostalo ubytování a stravy na státní útraty. Jen ten zamřížovaný výhled tak jaksi není ono…
