Čest práci, soudruzi!

Čest práci, soudruzi! No co se na mě tak divně koukáte? Je přece normální, že když slušný člověk někam přijde, pozdraví! A tak vás zdravím.

A že jsem s těmi soudruhy tak nějak úplně mimo? Že jsem podle vás zaspal dobu? Že jsem reliktem minulosti, kterému uniklo více než čtvrtstoletí vývoje naší společnosti? Že už je tomu strašně dávno, co u nás socialismus dovládl?

Nelžete mi!

Nejsem přece hlupák. Dívám se kolem sebe s otevřenýma očima, a tudíž vidím své. Vidím, co vidím, mí drazí soudruzi. A nikdo mi to nevymluví, nikdo mi nenalže, že mne šálí zrak. Nešálí.

Vidím přece třeba, jak máme už nějakou tu dobu minimální nezaměstnanost. Při níž nepracují (až na lokální výjimky) jen ti nejneschopnější, nejlínější nebo netoužící se naučit něco nového namísto své dosavadní neuplatnitelné profese. A liší-li se tu přece jenom něco od doby „minula“, je to to, že dnes už nejsou tací lidé zavíráni za příživnictví nebo uměle transformováni v „invalidní důchodce“, že se jedná o jakýsi „socialismus s lidskou tváří“. Nebo snad socialismus s plešatou tváří?

Vidím, jak stejně jako kdysi „nejsou lidi“. Zejména řemeslníci. Protože každý touží po nějakém tom teplém kanclíku a razítku a nemá zájem si špinit ručičky manuální prací nebo dokonce při takové práci namáhat svaly. A takovým je vesměs přáno.

A protože nejsou lidi, pracují tu nejednou v nepopulárních profesích tradiční cizinci. Hlavně Vietnamci, případně Ukrajinci a jim podobní lidé z našich spřátelených zemí východního bloku.

Případně důchodci, kteří jsou prý chudí a proto jim vláda pomáhá, jak se jenom dá. Přece jim nebude zvedat důchody podle zákona jen minimálně, když jim může dát daleko víc z vlastní vůle… a z peněz, které nemá. Z peněz nás všech se dává více, než je zákonem dáno, lidem, kteří vesměs už dávno předávno, kdy byli uprostřed své pracovní kariéry, slýchali, že si mají šetřit, že na důchody nebude. Nešetřili a dnešní vládci na nich… nešetří. A bláhově doufají, že dnešní generace vyslyší slova o nutnosti šetřit si na stáří, kdy nebude na důchody. Nevyslyší. Stejně jako za komunistů s vírou, že když to prošlo důchodcům dnešním, projde to v budoucnu i jim. I je snad bude někdo živit na dluh, když sami nebudou ochotni se na stáří v předstihu zaopatřit.

Můžeme si to dovolit. Protože se prý naše ekonomika rozvíjí přímo skvěle. Nevím, zda již bylo dosaženo dávno vytčené mety „dohnat a předehnat Ameriku“, ale v ekonomickém růstu jsme prý předběhli už takřka všechny státy na západ a nejen na západ od našich hranic.

A máme také pevnou a stabilní měnu. Tvrdí se to stejně jako za soudruhů i ještě krátce před extrémní měnovou reformou roku 1953. Máme stabilní měnu, již stejně jako za „minula“ naši vládcové stabilně znehodnocují, to abychom byli i nadále chudými příbuznými západu a levnou pracovní silou, díky čemuž jsou naše výrobky levnější a můžeme se chvástat, jak se daří našemu exportu.

Není u nás prý ani žádná inflace, úplně jako za soudruhů. Nebo tedy nějaká je, ale je tak malá, že ani za řeč nestojí. Sice pozoruji, jak už obstojně dlouhou dobu rostou ceny potravin v Penny, nejednou i o desítky procent, sleduji, jak permanentně zdražuje tabák, cestování po železnici, bydlení a kdo ví, co ještě, ale inflaci nemáme; dost možná ze stejného důvodu, jaký byl obsažen v dřívějším černém humoru, a sice že jsou rostoucí ceny potravin kompenzovány zlevňováním tanků a vojenských ponorek.

Stejně jako kdysi i dnes rozhodují vesměs v zahraničí, nejednou i o nás bez nás. Rozhodují o nás cizí protektoři, jen s tím rozdílem, že dnes nesedí v Moskvě, ale v Bruselu.

A tito nás stejně jako kdysi mimo jiné nabádají k „proletářskému internacionalismu“, jenž je dnes realitou v podobě přijímání běženců a jejich kvót, k bratrské pomoci našim druhům z rozvojových zemí.

A nejen migrantům, ale i našim potřebným se prostřednictvím státu přerozděluje jmění všeho našeho lidu. Aby naši „potřební“ nemuseli spát jako za ryzích kapitalistů pod mostem, platí se jim z daní pracujících více než vydatně bydlení, energie, voda,… Protože si všichni máme být co nejrovnější. Úplně jako za dřívějších komunistů. Přece prý není možné, aby na jedné straně byly prázdné byty a ubytovny a na druhé straně lidé, kteří si takové bydlení nejsou schopni nebo ochotni dovolit. A tak se mají již záhy v rámci „sociálního bydlení“ poskytnout ubytovací kapacity všem „potřebným“. Podle zákona to mají zařídit obce, jež mají nějakým způsobem získat adekvátní množství bytů pro „sociálně slabé“. Placené z daní těch, kdo navzdory panující realitě stejně jako za minulých komunistů ještě produkují něco konkurenceschopného, na čemž se dá vydělat. A z čeho se dají vyždímat daně pro stát.

Stejně jako za komunistů druhé poloviny minulého století u nás máme – či vlastně nemáme? – nedostatkové zboží. Třeba některé do zahraničí za velké peníze zašmelované někdy i nenahraditelné léky. A že něco na pultech obchodů máme, neznamená, že to máme. Protože za komunistů nebyly třeba často maso nebo zelenina a ovoce. A dnes? Zkuste najít v masných výrobcích maso a v plesnivé shnilotině něco, co připomíná plody zemědělské výroby! A zkuste nějakými stížnostmi tento stav věcí zvrátit!

Zemědělství se nevyplácí, ale to nevadí, protože stát ho dotacemi zaplatí. Železnice, aerolinie, autobusová doprava, kultura, uhelné doly,… se také nevyplácejí. Ale i to stát zaplatí ze společného. Stejně jako… Tolik podobných příkladů najdete!

A schopní lidé od nás tudíž doposud tak rádi odcházejí raději na západ. Na rozdíl od těch neschopných, kterým tak vyhovuje zdejší sice smrádek, ale zato teplíčko. V zemi, kde máme své notně nejisté jisté. Kde jsme si všichni rovni, jen někteří tak jaksi rovnější. A o těch „rovnějších“ není záhodno vyjadřovat svůj názor. Zejména mají-li podobně dřívější rudé knížce jiné barevné specifikum…

No neříkejte mi, že nežijeme v socialismu! Vždyť tohle je přece socialismus jako vyšitý, drazí soudruzi.

Až na pouhých pár detailů. Třeba že si ti dnešní komunisté u vesla už neříkají komunisté. A jejich rudá barva nám tak jaksi zoranžověla. A…

… a po KSČ nám nezůstal na krku státní dluh v průměru 160.000 korun na každého.

Čímž se s vámi loučím. Čest práci, soudruzi!

Nebo mi snad tento národ v nadcházejících volbách dokáže, že u nás socialismus nevládne? Že jsme dostali rozum? Byl bych tomu rád, ale na zázraky nevěřím…