Celý život mě diskriminují

Doposud jsem si to nějak vůbec nepřipouštěl. Připadalo mi to vlastně docela normální a logické. Inu, to víte… co byste mohli čekat od někoho, kdo prožil skoro polovinu života v myšlení deformující totalitě, že?

Ale dnes už to vím. Dnes už jsem pochopil. Že mě diskriminovali od útlého dětství až po vysokou školu a vlastně tak činívají dodnes, byť v režimu zvaném demokratický.

Když jsem totiž coby žák či student chodil na obědy, bylo běžné, že jsem u okýnka odevzdal stravenku coby potvrzení o zaplacení a za tuto jsem dostal najíst. Případně jsem v prvním zaměstnání předložil účtenku, potvrzující zaplacení, nebo na občasných školeních ukázal tu to a tu ono potvrzení, že mám nárok. A třeba i loni v pražském hotelu jsem dostal na recepci kartičku, s níž jsem měl coby hotelový host nárok na erární snídani.

Měl jsem tu tak a tu onak prokázat, že jsem oprávněn se najíst. A připadalo mi to normální. Vždy jsem si říkal, že je to třeba; protože jinak by se tam přišel i na můj účet najíst i kdejaký obejda. Ovšem…

Šlo zřejmě o dlouhou řadu diskriminací. Protože takto se prý s lidmi zacházet nemůže. Takto si označovat, kdo smí kde jíst a kdo ne.

Aspoň to tedy tvrdí z tohoto důvodu se bouřící uprchlíci v britském Cardiffu, v ubytovnách společnosti Clearsprings Ready Homes, kteří jsou nuceni nosit barevné náramky, chtějí-li dostat své erární příděly jídla (http://zahranicni.eurozpravy.cz/eu/143527-noste-naramky-jinak-nedostanete-jidlo-uprchlici-v-britanii-se-opet-bouri/). Podle těchto náramků jsou totiž identifikováni jako uprchlíci, kteří kvůli azylovým zákonům nemohou pracovat a mají tak díky nim jedinou možnost získat jídlo. Tedy tři jídla denně.

Ti, kdo tam jsou ubytováni s plnou penzí v hotelích a penzionech, tak musí mít ony proklaté  barevné náramky bez jakéhokoliv loga či textu, aby mohli být identifikováni a na základě jejich ukázání získali v restauraci jídlo. Aby se tam nechodil bez placení nadlábnout kdekdo. Kdo náramek nemá, má smůlu.

Ale podle oněch diskriminovaných migrantů právě naopak. Ti ty náramky nechtějí, protože prý jsou právě kvůli nim diskriminováni. Když prý na nich ty náramky někdo vidí, občas se na jejich adresu nelichotivě vyjadřuje, občas je posílá verbálně domů. A oni se pak cítí méněcenní ve srovnání s místní komunitou, náramky jim stále připomínají, že jsou vyvrženci. A stejného názoru jsou prý i ti, kdo tam žadatelům o azyl pomáhají.

Migranti tam zkrátka chtějí žít na státní náklady, nechtějí přijít o to, na co mají coby migranti nárok. Zároveň jim ale tak strašně vadí to, o čem jsem doposud neměl ani tušení, že je to nějak diskriminující. Protože mně nikdy něco takového nepřišlo na mysl. A dlouhá léta praxe mi říkají, že něco podobného nepřichází na mysl ani našim dětem, narozeným u nás i dávno po pádu diktatury. Ba jsou některé naše děti z chudých poměrů dokonce rády, platí-li jim stravenky, kartičky na obědy či jiné imitace oněch britských náramků pro migranty nadace.

A přitom jsme stejně jako oni migranti tak diskriminováni! Protože to bez toho nejde. Kdo „stravenku“ nepředloží, nenají se. Ani když na to má nárok.

A tak stravenky nosíme a ukazujeme či odevzdáváme. Já a dost možná i vy. Aniž bychom tušili, že jsou tyto údajně nás deklasujícími. Jak o tom jsou migranti a jejich zastánci v Británii přesvědčení.