Být „preferovaný“? Kdo by o to stál?

Nepamatuji vládu, která by netvrdila, že je školství jednou z jejích hlavních priorit. Snad každá polistopadová vláda se prezentovala tím, že je sféra vzdělávání důležitou a že je jí tato preferovanou.

A naše vláda současná zůstává věrnou tradici. I ona tvrdí, že je pro ni školství ohromně důležité a že ho v žádném případě nemíní nechat na holičkách. A na první pohled by se dnes možná mohlo zdát, že je tomu tak.

Protože dnes se na rozdíl od uplynulých úsporných let, kdy se především škrtalo a redukovalo, mnohé zdánlivě významně mění. Protože se slibují nemalé peníze navrch a dokonce se po letech propouštění objevují i nová místa. Školy s podporou svého ministerstva potřebují pro příští roky údajně až šest tisíc nových učitelů a ministerstvo prý tak láká do svých řad i studenty pedagogických fakult. Ovšem zjišťuje tradiční nemilý fakt.

Absolventi pedagogických fakult prostě nejeví zájem a volí si v mnoha případech jinou profesi. Školství pro ně není nikterak zajímavé. A i studenti tohoto typu vysokých škol – jak se prý osobně přesvědčila současná ministryně Valachová – už během studií vědí, že pro ně tato branže není, že vystudují a půjdou si na svůj chléb vezdejší vydělávat jinak.

A ministryně Valachová je prý z toho smutná (http://www.novinky.cz/domaci/387947-skolstvi-laka-tisice-kantoru-studenti-ale-z-oboru-prchaji.html). Z toho, že se lidé o práci v jejím resortu neperou. Jenže co prý se dá dělat?

Stát podle ní zkrátka nemůže tuto neblahou situaci příliš ovlivnit. Protože se sice podařilo zajistit peníze na nové zaměstnance, jenže zbohatnout se tu nedá. Nástupní platy jsou nízké a začátečníci nemohou ani počítat s tím, že by se dočkali slušného platu v horizontu deseti let, jak je tomu u lidí v jiných oborech v podobných profesích. A ani nejvyšší mzda, jíž lze ve školství po dvaatřiceti letech praxe dosáhnout, není žádný zázrak a mnozí z kantorů na ni ani za celou svou kariéru nedosáhnou. Učitelé jsou zkrátka nejhůře placení, a to jak mezi našimi státními zaměstnanci, tak i ve srovnání 34 vyspělých zemí, jež provedla OECD.

Absolventi pedagogiky toho totiž hodně umí. Hodně na to, aby se lépe uplatnili jinde. Umí jednat s lidmi, ovládají psychologii, jsou odborníky ve dvou oborech. A co by tak dělali někde ve škole, že? Kde nemají ani žádnou extra prestiž. A ze školství naopak utíkají i ti, kdo v něm už pracovali; i ti podle přiznání paní ministryně proto, že si zkrátka dost nevydělají. A nezaměstnanost těmto vesměs nehrozí.

A stát má podle paní Valachové zkrátka jen omezené nástroje, jak začínající učitele motivovat a ty stávající udržet. Ale snaží se.

Jak již zaznělo, byl nedávno zaveden nový kariérní stupeň pro ty, kdo měli či budou mít dost silný žaludek na to, aby za katedrou vydrželi více než dvaatřicet let, a tento je dokonce celou řádově tisícovku nad dnešním celorepublikovým průměrným platem. Což ale nechává absolventy zcela chladnými, protože tito postrádají perspektivu a pravidla pro posun k něčemu lepšímu. A tak paní ministryně vzhlíží s optimismem i k návrhu kariérního řádu, který chce předložit na přelomu roku a který by měl zohledňovat kvalitu výuky a zkušenosti pedagogů, ale třeba i přístup k volnočasovým aktivitám.

Prostě…

Zase všechno špatně. Nechci paní ministryni kritizovat, ale zase ve své blažené neznalosti branže podlehla bludům a těší se na něco, co bude jen další velký výbuch.

Protože peníze jsou důležité, ale také nejsou vším. A to nejen tehdy, když je jich málo. Tím, že se někdo daleko po padesátce dočká platu nad průměrem, nezachrání zhola nic. A tím ostatním teprve ne. Protože to už tu všechno bylo a všechno to zase zmizelo na smetišti dějin. Protože kvalitu výuky nezměříte, neboť tato záleží zdaleka nejen na učiteli, nýbrž dost možná především na tom, s jakým „materiálem“ pracuje. S oním „přístupem k volnočasovým aktivitám“ bude paní ministryně všeobecně poslána do… řekněme ze slušnosti do horoucích pekel, neboť to obnáší jen další práci navíc, v učitelově volnu, jejíž (nejen časovou) náročnost stát prostě v žádném případě nezaplatí tak, aby neurazil. Jak by se měly poměřovat nezměřitelné „zkušenosti pedagogů“, to je kromě délky praxe a možná dlouhých hodin prosezených na všemožných školeních též záhadou.

A hlavně!

Dokud se budou s příchodem každého nového ministra totálně přepracovávat pravidla hry, dokud se nezmění postavení učitelů, kteří jsou necháni napospas jak tlakům politiků, tak i úřadů, rodičů, žáků, médií a jiných objektivních podmínek, dokud budou učitelé loutkami, jež mají v první řadě za úkol v pozici fackovacích panáků nalézat nějakou schůdnou cestu, jak najít kompromis mezi všemi na ně působícími tlaky, dokud budou lejstra a grafy převažovat nad smysluplnou prací a kantor bude odcházet z pracoviště šťasten, že zase přežil další den, nepomůže nic.

Ani hromada peněz na výplatní pásce.