Bojím se, co bude následovat

Vlastně se to dříve nebo později dalo očekávat. Uprchlíkům zadržovaným v našich detenčních zařízeních se v těchto nikdy nelíbilo, chtěli a chtějí ven a vesměs na západ, a tak láteřili, někteří se začali i ozbrojovat a teď…

Teď si někteří vzpomněli, že lze protestovat i jinak, než tak, jak činili doposud. Tedy jinak než verbálně, na což Češi k jejich nelibosti neslyšeli. A ti, co slyšeli, nebyli vyslyšeni většinou naší společnosti.

A tak prý někteří z nedobrovolných obyvatel detenčního zařízení v Drahonicích zahájili hladovku. Více než čtyři desítky těchto počaly hlásat, že utíkají ze svých domovů před smrtí a že raději umřou hladem tady, než aby se vrátili.

Jak tvrdí s těmito migranty spolupracující evangelický farář Mikuláš Vymětal, protestují tímto způsobem Iráčané a jeden Somálec. Z nichž se však jen dva iniciálami podepsali pod prohlášení, jež onen farář poskytl ČTK a v němž tito tvrdí, že v onom detenčním zařízení zůstávají příliš dlouho, že jsou tu vězněni a bojí se deportace do zemí svého původu. Že vydrželi zadržení po dobu prvních devadesáti dnů, ale déle to už nesnesou. Že se po útěku před válkou, vězením a násilím ocitli v nové válce (???) a vězení u nás. Že s nimi jednáme jako s nějakými monstry.

Podle zmíněného faráře se tito uprchlíci bojí, protože někteří z nich dostali rozhodnutí o deportaci a obávají se, že budou vráceni do své vlasti. Kam se vrátit nehodlají. Ani kdyby měli v (řetězové) hladovce umřít hlady.

Nesplnili požadavky opravňující je k získání azylu, ale domů (či kus jimi absolvované pouti zpět) zkrátka ne a nepůjdou. A je – jen tak mimochodem – otázkou, jak je bude někdo z naší země dostávat po tom, kterak, jak pěkně rozmázla média, se naše vážená justice v těchto dnech zastala onoho jiného nebohého deportovaného „chudáčka“, s nímž eskorta zacházela tak „nehumánně“, když jeho vzpouzení se vyřešila slzným plynem a dopravou do letadla na vozíku na zavazadla. Hodlají zůstat v Evropě (neupřesněno zda u nás či jinde), nikoliv však „v kriminále“. Nechtějí tu být ani v „nové válce“, žádají svou „lidskou důstojnost“. Což jim prý není dopřáno, ač dokonce i náš ministr spravedlnosti Robert Pelikán na obhajobu Čechů přiznal, že je s podmínkami běženců v onom zařízení spokojen.

Nedosáhnou-li zmínění svého, budou prý hladovět. Protože jejich názor je stejný jako názor některých našich nepopulárních nevládních organizací, vysokého komisaře OSN pro lidská práva, vládního výboru pro práva cizinců a zčásti i ministra pro lidská práva Dienstbiera a europoslance Teličky.

Že je prostě nemáme co zavírat, že jim máme dát svobodu. A nejlépe nejen tuto. A jestli ne… Víte co…

A schválně! Jak dlouho potrvá, než se začne někdo zasazovat o to, aby se s jejich hladovkou něco udělalo, aby se jim v jejich neoprávněných tužbách vyhovělo? Aby se chudáčci přestali sebepoškozovat.

Protože už jsem tak jaksi ztratil víru ve zdravý rozum. Už nevěřím, že by úřady a instituce prostě řekly, ať si tito hladoví, chtějí-li, a nanejvýš je později nechaly vyživovat nitrožilně, aby ti hladovkáři neumřeli hlady. Že nedostanou to, nač nemají nárok.

Prostě se bojím, že dosáhnou svého. A my to zase odneseme. Na vyšších místech se řekne, že jsme my Češi zrůdy, když ty chudáky svou šikanou doháníme až k takto krajnímu řešení a ohrožujeme je dnes možná už i na životě. Že už ti nebožáci nemají, jak se dovolat pomoci…

Nebo vy snad věříte, že to dopadne jinak?