Blázen, šílenec, sebevrah,…
Jenže o rok dříve mne kolega naučil létat. Samozřejmě ne tak, že bych mával rukama a vznášel se pod klenbou nebeskou, ale předvedl mi, že zdolávat dálavy tam kdesi kilometry nad zemí může i obyčejný prosťáček. Tedy já. A když se jeden zamiluje do létání…
A tak jsem si zvolil nový cíl. Co nejvzdálenější cíl. Nikoliv již Ameriku (v mém případě rozhodně nezaměňovat za tamní zemi, do níž řada jistých našinců mířila s jednoznačně ne turistickými úmysly), protože ta pro mne tak jaksi nebyla… nic ve zlém… ale Jižní Afriku. Z vlastně vcelku banálního důvodu. Pro vzpomínku z dětství, kdy jsem obdivoval tamní poštovní známky, jichž několik se objevilo i v mé filatelistické sbírce.
A že o mně mé okolí říkalo to, co říkalo, je nasnadě. Protože napsat si v dobách, kdy byl ještě i náš internet v plenkách a západ Evropy vcelku exotickými dálavami, dopis na jihoafrické velvyslanectví s prosbou o pár prospektů, faxem si sehnat bydlení, koupit si sám pro sebe letenku a obletět řádově třetinu zeměkoule tam a totéž zpátky… To přece nemůže být normální!
Určitě tam prý chytím nějakou chorobu. Určitě mě tam přepadnou, zabijí, možná dokonce snědí… Inu, to víte, generace vyrostlá za ostnatým drátem železné opony a znající lépe snad leda omezený východní blok zemí, kde prý zítra již znamenalo včera.
A že nejsem možná tak docela normální jsem si vlastně říkal i já sám. Protože jsem v předchozím životě i já spočinul leda tak v zemi rakouské a německé, pěšky z té prve zmíněné došel nakrátko do Švejcar a maličkého knížectví lichtenštejnského, pak se se známými a malou dušičkou jednou jedinkrát potuloval Paříží a pak… Bác! Ve třech New York a vzápětí sám Jižní Afrika.
A tak jsem se stal pro okolí tím, co je zmíněno v titulku. Bláznem, šílencem, sebevrahem,… Tedy tehdy jsem se tímto stal. Protože kdybych se měl pro podobnou avantýru rozhodnout dnes, asi už bych se nerozhodl. Už bych se bál. Protože už nejsem to mladé ucho, kterému to prostě nedá. Ale stalo se.
A nelituji toho. Protože léta plynula a plynou a zmíněná slova ustávala, ustávala, až vlastně ustala. Aspoň v mém okolí. Byla nahrazena slovy jinými. „Tak co v létě? Zase do Afriky?“ Se stále se opakující stejnou odpovědí: „Ano, jak jinak.“
Dnes už se mi nikdo vlastně ani moc nediví. Už se to stalo normálním. Že nastane červenec a já zmizím „kousek na jih od Českého Krumlova“, jak s oblibou říkám. A tak se spíš jenom poťouchle spekuluje. „Že tam máš nějakou ženskou?“ Nemám. Bohužel. Tedy ne že bych neměl příležitost nebo že by nestály za hřích, ale… přece jenom… viry bohužel vládnou světu. A Jižní Africe zvláště. A mám se moc rád na to, abych právě tam lovil děvčata. Protože když prý má už i jedna ze tří tamních školaček HIV,… U dospělých kdo ví…
Nikdo už se o mne vlastně ani nebojí. Nebo neznám nikoho takového. Protože proč by se báli, že? Když tam jezdím rok co rok…
Protože jistě i škarohlídi mají pravdu. Protože Afrika je bezesporu zemí chudoby, hladu, špíny, neduhů, konfliktů, kriminality. A Jižní Afrika je taky Afrika, jakkoliv to není až tak docela Afrika.
Ale Jižní Afrika je zároveň i zemí plně srovnatelnou s tou naší. A doufám, že jsem ji tímto srovnáním neurazil.
Záleží jenom na tom, kam jeden zamíří. A samozřejmě na tom, má-li na to… na naše poměry sice vcelku nevelké, ale přece jenom peníze.
Viktor Pondělík
Nebohá země česká
Jestli jsem poslední dobou něco neslyšel, pak to byly nějaké pozitivní zprávy. Skoro jako kdyby se všechno dobré ze světa vytratilo a zbylo jenom to špatné. A jako kdyby se navrch všechno smrsklo na pouhou ekonomiku.
Viktor Pondělík
Skvělý nápad, páni europoslanci
O nás lidech se ví, že si ničíme své životní prostředí. I když se bez přírody neobejdeme, škodíme jí mnoha různými způsoby. A co na to politici?
Viktor Pondělík
Sliby u nás neberou konce
Když člověk poslouchá řeči našich politiků, nejednou skutečně neví, zda se tomu má smát nebo spíš brečet.
Viktor Pondělík
Nejsme zrůdy, bruselata
V uplynulých letech si svět zvyknul označovat nás Čechy za xenofobní smečku, neochotnou pomáhat nešťastným lidem. Stalo se to běžným tématem od chvíle, kdy začala předchozí migrační krize, a všichni víme, jak se tehdy věci měly.
Viktor Pondělík
Jací my Češi jsme?
Snad jenom někdo úplně slepý a hluchý by dosud neregistroval, jak se naše země utěšeně (nebo neutěšeně?) zaplňuje běženci z Ukrajiny.
Další články autora |
Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince
Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...
V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel
Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...
„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ
Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...
Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři
Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...
Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti
Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...
Dozorce v ruské věznici se podařilo osvobodit, útočníci jsou po smrti
Dva dozorce, které v sobotu drželi muži ve vazební věznici v Rostově na Donu na jihozápadě Ruska...
Řidič se třemi promile se zaklínil s autem na peronu, smetl ho vlak
Více než tři promile alkoholu nadýchal řidič, který v neděli ráno způsobil srážku s vlakem na...
Bez publika a nápovědy. Biden a Trump dohodli pravidla televizní debaty
Kampaně Joea Bidena a Donalda Trumpa se shodly na pravidlech pro první televizní debatu před...
Izrael v části jižní Gazy každý den na 11 hodin pozastaví vojenské operace
Izraelská armáda v části jižního Pásma Gazy každý den na 11 hodin pozastaví vojenské operace, aby...
- Počet článků 1394
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1273x