Bezpečí? Děkuji, nechci!

Evropa se bojí teroristů. Prý čím dál víc. A já se začínám pomalu bát taky. Byť já ani ne tak teroristů, jako spíše těch, kdo se tak bojí teroristů. A kdo zároveň chtějí zakročit, abychom se prý tolik bát nemuseli.

Evropa se prý totiž dnes bojí už i teroristů ve vlaku (http://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/evropa-se-boji-teroristu-ve-vlaku-nadrazi-i-vlaky-maji-mit-v/r~dcc79622cc1711e58a2b0025900fea04/). Protože loni v srpnu byli jen shodou šťastných okolností zpacifikováni teroristé na lince z Amsterdamu do Paříže, kteří si s sebou do vagónu vzali samopal a devět zásobníků…

Další případy? Neznám. Protože mne o jiných podobných případech ohrožení nevinných lidí ve vlaku nikdo neinformoval, vynechám-li ta mediálně známá extempore z poslední doby, kdy šlo o sexuální obtěžování nebo rvačky s imigranty, což tady bylo vlastně už i v minulosti a stačili na to klidně i naši docela obyčejní chuligáni.

Ale prý i to, co zaznělo, stačí, abychom se měli bát. A zákonitě i jednat. Abychom nebyli my nevinní ve vlacích ohrožováni, abychom nepadli za oběť zvráceným teroristům.

A tak prý hledají evropské železniční společnosti způsoby, jak cestující ve vlacích před teroristy ochránit. A protože nejsem vševědoucí, nemohu potvrdit ani vyloučit, že to je nebo naopak není špatný nápad.

Na nádražích i ve vlacích by se mělo podle současných úvah instalovat více kamer, včetně těch schopných rozpoznávat obličeje a odhalovat tak podezřelé existence, dopravci by měli proškolovat personál, aby tento dokázal rozpoznat potenciální teroristy a v případě krizové situace jednat, a měla by se také utužit spolupráce železničních dopravců s evropskými tajnými službami. Rovněž by se měly objevit i kampaně, nabádající veřejnost, aby byla bdělá a třeba nahlašovala opuštěná zavazadla. A zcela vyloučená, jakkoliv technicky příliš složitá, prý není ani instalace bezpečnostních rámů na nádražích; aby se tato více podobala lépe zabezpečeným letištím.

Ale ač se sám teroristů nebojím, začínám se obávat. Nikoliv však teroristů, jak jsem již nakousnul výše. Začínám se bát takto uvažujících dobrodějů. Protože na jednání v Paříži, kde toto zaznělo, byli mimo jiné i zástupci Českých drah. Jejichž šéf naštěstí považuje takováto opatření nejen za příliš drahá, ale i za jen těžko realizovatelná. Protože podle jeho slov míří na nádraží cestující i jinými vlaky a bylo by technicky a hlavně finančně příliš náročně je všechny uhlídat a také by to znamenalo zdržení kvůli bezpečnostním kontrolám. A také není jasné, kdo by to zaplatil.

Souhlasím se šéfem Českých drah a vkládám do něho své naděje. Že se u nás něco podobného realizovat nebude. Ne proto, že jsem terorista, pochopitelně, ale proto, že jsem zkrátka čas od času nucen vlaku využít. A vím, co všechno je na železnici a v Evropské unii možné.

Už je to několik let, co se i u nás železnice opravovala. Už jsem to tu dříve i zmínil. A od té doby mám kilometr od chalupy vlakovou zastávku, kde stejně jako po celé minulé desítky let mého života „chcíp pes“. Jež stojí kousek od vody a bortícího se opuštěného statku, na místě, kde je nejživěji, když se vznese z hladiny pár kachen nebo když šplouchne nějaká ryba ploutví. Ale přesto tam už nyní máme parádní dlouhé dlážděné nástupiště se šesti lampami, osvětlujícími celé okolí bez jediného živáčka po celou noc, kdy tam podle jízdního řádu vůbec nic nejede, přesto tam máme novou boudu s rovněž od večera do rána zbytečně svítící zářivkou. Kdo to zaplatil, nevím. Snad „Evropa“, snad naše dráhy, jež se od těch dob pyšní tím, že se modernizací trati ušetřilo zanedbatelných pár minut jízdy. Jež jsou ničím ve srovnání s tím, kolik času se tam promrhalo kvůli těm takřka nikdy nekončícím výlukám.

A teď… Už to vidím…

Jak přicházím na tuto zastávečku, kde už jede namísto několika vlaků jen jeden nebo dva denně. Protože je tam jediná kolej, po které se jezdí tam i zpět, a kvůli zdlouhavým kontrolám zkrátka vlaky jen s notným zpožděním dorážejí do některého z těch pár dopravních uzlů, kde se mohou navzájem minout. Přicházím ve velkém předstihu, protože jeden nikdy neví. Kdyby se tam totiž náhodou objevil po jízdě toužící rybář, mohla by se bezpečnostní kontrola zkomplikovat, až by po kapsách hledal a jako na letišti nedobrovolně odevzdával potenciálně nebezpečné předměty, jako jsou nůž, rybářské háčky, třpytky, peán,… Před bezpečnostním rámem u oploceného a přísně střeženého prostoru vylévám zbytek čaje, protože k teroristickým účelům přece mohou být využity i tekuté materiály, pod rentgenem nechávám zkontrolovat sklizenou mrkev a cibuli, nechávám se „osahat“, protože na mně stále něco pípá,…

Že je to nesmysl? Ano, je.

Ale znáte přece Evropskou unii! Ta když si vezme něco do hlavy… Něco, co má být uděláno „pro blaho lidu“…