Bylo, nebylo. Totiž bylo, což vím stoprocentně. Bylo jednou, před nemnoha dny, v Jižní Africe město East London a v něm kdesi úplně nahoře panoval učiněný roh hojnosti.
Rostla tam kdesi nahoře bujná vegetace doslova obsypaná plody. A všichni tam nahoře se touto mohli kochat, co jen hrdlo ráčilo. Mohli si uprostřed této blaženě pobývat, užívat dní svého žití v oné rajské zahradě.
Nu a tam úplně dole, pod kopcem, bylo hluboké moře, přímo oceán plný těch, kdo z této plody obsypané vegetace pranic neměli. Co by z ní také mohli mít, že? Když je jeden předurčen k podmořskému životu, nevybředne z oněch hlubin skrytých kdesi pod hladinou. Může z onoho světa tam nahoře pozorovat nanejvýš tak odlesky zářivého slunce, ovšem vystoupat na ono výsluní nelze.
A tak si ti nahoře užívali. Než nastal den, kdy se jim přece jenom zazdálo, že už je tam onoho rostlinstva přece jenom přespříliš. Že už je ho více, než je zdrávo, že všeho moc škodí.
A tak ti tam nahoře vzali pily a z oné své rajské zahrady přece jenom něco odstranili. To, co překáželo, to, co stínilo, to, co bránilo ve výhledu na slunce na blankytně modré obloze, prostě to, co jim bylo zbytečným, ne-li dokonce vadícím.
A co s tím? Nechat si to? Kdepak! Začalo by to nejspíše zahnívat, nebylo by to příjemné na pohled a navíc by i někdo cizí mohl postřehnout, že tu cosi smrdí.
A tak to, co se jim už nehodilo do krámu, prostě naházeli do řeky a nechali to odplout tam kamsi hluboko do údolí. Zbytečné větve a listí i s nějakými těmi neužitečnými plody skončily u těch tam dole. U těch, kdo nikdy nebyli na onom výsluní tam nahoře.
Proč by také ne, že? Jestli ti tvorové dole chtějí, ať si tyhle zbytky sežerou, ať se jednou díky těmto přebytkům pomějí. Ať tam dole žijí, užijí si a i nadále mlčí… doslova jako ryby.
Stalo se. Ti nahoře se zbavili toho, co už nechtěli, ti dole se jednou poměli a dále drží němá ústa a tak nějak proplouvají životem.
Nepřipomíná vám to náhodou něco?
