Až dostanu rakovinu…

Třeba ji nedostanu. Třeba neskončím někde v nemocnici, kde budu v bolestech a zfetovaný čekat na nemilosrdně se loudající smrtku. Třeba budu mít štěstí a spadne se mnou letadlo, převálcuje mne autobus nebo…

Ale jeden nikdy neví. A tak se v mém věku už musím pozvolna zaobírat i myšlenkou na to, že jednou přijde konec. Konec, jenž si jenom málokdo může opravdu naplánovat. Protože…

Protože našinci nemají právo o svém životě, přesněji o jeho konci, rozhodovat. A to nejenom kvůli osudu.

Na vině tomu, že se nejednou nemůžeme rozhodnout, kdy bude nejlepší opustit tento svět, jsou… politici. A prý také lékaři. Protože tito ne a ne povolit v našich končinách euthanasii. Tedy milosrdnou smrt. Zatímco v nejedné jiné zemi, vyspělé evropské státy nevyjímaje, je tato možnost tu více a tu méně dostupná, u nás tomu tak není. Ač by četní našinci nebyli mně podobně proti, je tato u nás dosud nezákonnou.

Hnutí ANO by prý nebylo proti a skupina jeho poslanců by prý byla pro, aby měli nevyléčitelně nemocní právo na ukončení života, což by tito poslanci chtěli uzákonit (http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/398496/dame-lidem-pravo-na-ukonceni-zivota-mini-poslanci-lekari-pomozte-vic-hospicum.html). Samozřejmě i s „bezpečnostními pojistkami“; tedy s tím, že by třeba nevyléčitelně nemocný a bez vyhlídek na lepší budoucnost trpící pacient musel sepsat notářsky ověřenou žádost, počkat čtyři týdny nebo absolvovat pohovory nejméně se dvěma lékaři, případně že by takovou žádost mohl sepsat i dosud zcela zdravý člověk pro strýčka Příhodu.

Jenže proti jsou politici jiní. Podle očekávání KDU-ČSL, od níž se navzdory její křesťanské orientaci takovýto akt křesťanského milosrdenství nedal očekávat, nebo sociální demokraté, kteří to považují za odporující… koaliční smlouvě.

A proti jsou, jak již zaznělo, i lékaři, kteří tím navzdory svému povolání, jež je zároveň i posláním, vlastně chtějí, aby i nevyléčitelně nemocní trpěli až do konce svých dní a aby se politici namísto úvahám o euthanasii věnovali raději financování a personálu hospiců.

A aby to tak bylo prosaditelnější, přišli poslanci z ANO i s tím, že když je eutanazie pro mnohé lékaře nepřijatelná, měla by tato být jen krajním řešením a nejdříve by se mělo uvažovat o možnosti asistované sebevraždy, tedy o tom, že by lékař nevyléčitelně nemocného pacienta neusmrtil, ale jenom mu poskytl smrtící látku a trpící to skoncoval sám.

Ale schváleno dosud nebylo ani to, ani ono. A mně je z toho smutno. Protože se mne dosud euthanasie ani v nejmenším netýká, jenže… Co vy víte? Stárnu a blíží se tak den, kdy tomu možná bude docela jinak. Kdy třeba dostanu rakovinu. Nebo skončím v kómatu. Nebo budu jinak strádat či pozbydu nadvlády nad svým tělem. Kdy budu někde ležet jako kus masa a jenom čekat na smrt, která ne a ne přijít. Kdy pozbydu perspektivy, naděje, smyslu života, kdy budu možná zbaven i lidské důstojnosti. A doktoři kolem mne budou kmitat ve snaze mi ty poslední dny (týdny, měsíce, roky?) nějak alespoň minimálně usnadnit, zatímco tito coby nedostatkoví budou chybět v jiných ordinacích, jak je tomu vlastně už i dnes.

Budou se o mne starat, ač už o to nebude nikdo stát. Já osobně pak nejméně.

A proto bych rád poprosil dotyčné poslance z ANO, aby vytrvali. A ty ostatní aby je podpořili. Protože já nechci umírat jako troska, jež pozbyla třeba i lidské důstojnosti. Jako člověk jsem se narodil a jako člověk bych rád jednou i zemřel.

A ti, kdo mi v tom doposud brání, by se třeba mohli zamyslet právě nad lidskou důstojností a snesitelností bytí. Když oprávněným nedopřejí smrt z rukou lékaře na úrovni, nutí je k „vlastní iniciativě“.

A je v civilizované společnosti akceptovatelné, aby se pozvolna umírající někde pokoušeli věšet na stromě, zkoušeli štěstí s nějakými prášky či jinými dostupnými jedy, pokoušeli se coby držitelé nějaké zbraně zastřelit, podřezávali si žíly, lehali si pod vlak,…?

Když by stačilo požádat si o legální trochu prověřeného stoprocentně účinkujícího a humánního jedu?